Mohlo by Vás také zajímat

Barokní sochy A. J. Heinze O tajných chodbách račického zámku Kaple Nejsvětější Trojice

Zámek a jeho majitelé

« Zpět

Pro zobrazení článku klikněte na název, stejným postupem článek zavřete.

Hrabišici, páni ze Švábenic (1227 – 1290)



Ve všech známých listinách z let 1129 až 1197, kde jsou zaznamenána jména vesnic nacházejících se ve vlastnictví knížecích či církevních velkostatků nebo v držení jednotlivců, nenajdeme sice ještě žádnou zmínku o Račicích, avšak již několikráte je zde jmenována vesnice, která odnepaměti k račickému panství patřila, totiž Drnovice u Vyškova. První písemná zmínka o samotných Račicích pochází z roku 1227 a nachází se v testamentu Kojaty z Hněvína Mostu (nynější Most v Čechách), který je také prvním historicky doloženým šlechtickým majitelem této vsi. Kojata měl za manželku Vratislavu. Manželství však zůstalo bezdětné, a proto roku 1227 odkázal testamentárně Račice a Drnovice svým neteřím Eufemii a Svatochně, skrze něž se obě vsi dostaly do majetku pánů ze Švábenic.

V topografii Moravy od Františka Josefa Schwoye z roku 1793 se uvádí, že po smrti Eufemie a Svatonie se Račice staly majetkem řádu templářů. Po zrušení řádu měly Račice podle J. Schwoye připadnout někdy kolem roku 1312 zemskému knížeti. Naproti tomu František Dvorský ve svém díle „O starožitném panském rodě Benešoviců“ uvádí, že ve druhé polovině 13. století byl majitelem račického hradu Milota z Dědic z rodu Benešoviců. Na listinách se podepisoval nejčastěji jako Milota z Dědic, někdy též z Benešova či z Kvasic, a jak uvádí František Dvorský, někdy užil též přídomku z Račic. Naproti tomu Josef Pilnáček v knize „Staromoravští rodové“ uvádí v té době jako držitele Račic Bohuše erbu dvou beranních rohů, který se psal roku 1251 podle Jedovnic, v roce 1259 podle Račic a od roku 1269 s přídomkem z Drahotuš. Žil ještě roku 1287. Jeho manželkou byla Žofka, se kterou měl syny Čáslava, Smila, Crhu, Kunu a dceru Herku, kteří jsou někdy uváděni též jako další držitelé Račic.



Friduš z Linavy (1290 – 1312)



V letech 1290 až 1312 držel hrad Račice rytíř Friduš z Linavy, který se stal díky jeho pevnosti a nedobytnosti jedním z nejmocnějších mužů Moravy. Jaké byl národnosti a jakým způsobem Račice získal, nelze spolehlivě určit. Zdá se však, že na Moravu přišel ze Slezska. Ve znaku měl štít dělený na čtyři vodorovné pruhy, z nichž první a třetí od shora byly černo-stříbrně šachované.

O Fridušových osudech před rokem 1290 vypravuje v knize Hrad Helfštýn na Moravě Isidor Kahlik následujícím způsobem:

„Friduš podnikal loupeživé výpravy ze Slezska hluboko do Moravy. Při jedné vyjížďce do Bečvanského údolí upoutal jeho pozornost vrch toto údolí do daleka ovládající a zde se rozhodl vystavěti své sídlo. Avšak hora i její okolí náležely pánům z Drahotuš, kteří sídlili zrovna naproti na homolovitém vrchu nad vesničkou Podhořím. Ti se sice drzému vetřelci opřeli, avšak Friduš byl silnější, neb pěst měla v časech těch právo. V jiné době nebyl by směl pyšný ten hrad stavět bez králova povolení, avšak v tomto čase se nikdo na takové povolení neptal, protože krále v zemi nebylo a místy poroučel jen ten, kdo byl silnější, nebo měl větší válečné štěstí. Ten pak poroučel celému okolí a násilím přinutil vesničany, nejen aby při stavbě roboty konali, ale aby také přispívali penězi a potravou. Tak byl vybudován hrad Helfštýn a Friduš se stal postrachem celé okolní krajiny, zejména kupců. Rázem byl zařazen mezi nejpověstnější loupeživé rytíře.

Když byl král Václav II. prohlášen plnoletým a z Moravy se stále žaloby množily, podnikl sem roku 1286 válečnou výpravu, aby nekalé to řemeslo potlačil. O Helfštýně se nedochovalo bližších zpráv. Ví se toliko, že po osmidenním obléhání byl hrad dobyt, a jak se zdá, byl poté darován mladým králem toho času nejmocnějšímu pánu v okolní krajině Vokovi z Kravař. Friduš prosil o milost, kterou sice od Václava II. obdržel, ale musel slíbiti, že loupežení zanechá. Avšak na svůj slib brzy zapomněl, neboť později ho vidíme v držení hradu Račice poblíž Vyškova a Drahotuš v hejtmanství prostějovském, kdež zejména po vymření Přemyslovců roku 1306 brněnským kupcům na trhy jedoucím stal se postrachem
.“

O dalších osudech Friduše z Linavy, a tím pádem i o osudech hradu Račice, se dále dovídáme od opata Petra Žitavského z jeho Zbraslavské kroniky následující zajímavosti:

Ó, jak obtížné jest bezbožným nechat lehkomyslnosti, jíž uvykli, a v níž byli zběhlí. Neboť povstali někteří mužové nešlechetní, nad jiné zločinnější, kteří před tím velmi mnoho loupeží páchávali na Moravě, z nichž jeden byl Fridrich z Linavy, další Arkleb řečený z Boskovic a bratr jeho Jimram s přívrženci svými. Ti od obvyklého loupežení na čas ustali následkem strachu před králem. Ale nyní z lásky k cizímu majetku, vraceli se k loupeži jako pes k vývratu. Obyvatelé Moravy, kteří od zlých zlé trpěli, to oznámili králi a dožadovali se ochrany královské. Spravedlivý král Moravanů svolal české vojsko. V měsíci červenci, třetího roku po svém příchodu, je to rok Páně 1312, pak král Jan vyšel z Prahy a postupoval na pomoc Moravanům. Škůdce Moravy Jimram z Boskovic měl pak blíže kláštera Třebíče hrad, jenž se nazýval Ungersberk. Protože stál na cestě králově, královské vojsko naň válečným způsobem udeřilo, oblehlo jej a mužně jej dobylo. Zajato bylo osmnácte lotříkův, kteří všichni byli na králův rozkaz stětím zabiti, s výjimkou jednoho, jenž dobrovolně a s radostí na větvích zelenajícího se stromu, jenž tam stál a kvetl, oběšení si vyvolil a dosáhl, čeho si žádal. Potom táhl král dále. Vešel do Brna a z jeho příchodu se veškeren lid těšil a jedině ničemnost lidí zlých se obávala. A že Friedrich z Linavy v sílu hradů a tvrzí svých důvěřoval a milosti královy nevyhledával s tak velkou bedlivostí, jak by měl, aniž od zločinů svých ustával, také všechny obyvatele Moravy poškozoval ohněm a mečem, král Jan roztrpčiv se, svolal k sobě Moravany a rozkázal, aby také měšťané brněnští byli uchystáni a bez prodlení všichni připraveni byli k boji. Poté poslal král četné vojsko válečnými zbraněmi vypravené k obklíčení a obléhání hradu, který slove Račice, jenž za nejsilnější mezi ostatními tvrzemi Friedricha z Linavy byl pokládán. Bylť tento hrad tak pevný, že obhájcům svým poskytoval volný východ a vchod, i když na to hleděli všichni, kteří jej obléhali. Co stroj obléhací mohl vyhoditi, síla tohoto hradu pokládala za nic. Když pak všechny způsoby obléhání málo pomáhaly, vymysleli jiný způsob. Neboť ti, kteří hrad získati se snažili, povolali některé horníky, kteří kov v baních dolovali, a ti přijavše odměnu, učinili pozemní podkopy. V několika dnech zeď hradu podkopali tak, že zároveň v jednu hodinu zčásti zdi některé bašty padly. Vida pak Friedrich z Linavy, že jádro síly jeho hrozí zkázou, protože hrad Račice ztratil nějakou část tajným nastrojením, poslal posly žádat o milost královu.

Dovolil pak král, aby ten, jenž toho žádal, přišel před jeho tvář. Podporován byv svými přáteli, nabyl Friedrich z Linavy milosti královy a slíbil pod přísahou, že věrnou službou svou královi chce chybu svou napraviti. Zbořil také na jeho rozkaz jiný silný hrad Drahotuš a hrad Račice ze základů vyvrátil. Tak byl vynikající lupič pokořen. A od těchto dob zachovává on králi věrnost stáleji.


Situace kolem Friduše z Linavy a jeho společníků však není vůbec tak jednoznačná, jak by se mohlo na první pohled zdát. Vzpoury proti českému králi se totiž vedle Friduše a sourozenců Artleba a Jimrama z Boskovic účastnili, jak je patrné z listiny z 20. července 1312, jíž Jan Lucemburský udělil odbojným moravským pánům milost, ještě také i další šlechtici, mezi nimiž nechyběl ani syn vévody Mikuláše Opavského, levobočka Přemysla Otakara II, Mikuláš II. Právě účast jeho osoby v celém konfliktu naznačuje, že skutečným důvodem vzpoury proti panovníkovi byla spíše nespokojenost s úpravou poměrů v Markrabství moravském. Vždyť král by se jen ztěží vypravil na tak nákladnou vojenskou výpravu jen kvůli obyčejné skupině lapků, kteří v zásadě nemohli jeho moc ohrozit. Pro vzpouru šlechtické skupiny svědčí i ten fakt, že Mikuláš II. obdržel Opavsko ihned poté, co se Jan Lucemburský s nespokojenými příslušníky české a moravské šlechty roku 1318 usmířil. Je tedy více než pravděpodobné, že račické panství v té době nebylo doupětem loupeživého rytíře, nýbrž spíše jedním z center vzpoury moravských pánů proti uzurpátorskému panovníkovi. Po zlikvidování povstání připadl hrad Račice koruně.


Měšťané brněnští, páni z Lipé (1312 – 1350)


Poté jej měli v držení snad do roku 1314 měšťané brněnští, kteří jej získali od krále pravděpodobně odměnou za pomoc, kterou mu poskytli při dobývání Račic. V letech 1346 a 1347 patřily Račice pánům z Lipé a Pirkštejna. Vyplývá to z testamentu Bertholda z Lipé z 10. prosince 1346 a ze dvou dochovaných listin z 13. ledna 1346 a 22. července 1347, jimiž si mezi sebou bratři Jindřich, Berthold a Čeněk z Lipé rozdělili otcovské statky. Byli to zřejmě také oni, kteří znovu obnovili i pobořený hrad.

Páni ze Šternberka (1350 – 1399)


Dalším známým majitelem račického panství byl od roku 1350 Vojtěch ze Šternberka. Jakým způsobem Račice získal, není přesně známo. Snad dědictvím. Biskup Vojtěch ze Šternberka zemřel 14. ledna 1380. Ještě za biskupova života připadlo panství Račice jeho synovci Petru ze Šternberka, jemuž byl Vojtěch poručníkem.

Plné vlády nad račickým panstvím se Petr ujal teprve až po smrti svého strýce v roce 1380. Díky svému sňatku se sestrou opavského vévody Přemka Annou, která byla zároveň sestřenicí markrabat Jošta a Prokopa, se stal v roce 1379 jedním z nejvlivnějších moravských velmožů. Svůj majetek po celý život systematicky rozmnožoval koupěmi o další vesnice na území Čech a Moravy. Protože však zůstal bezdětný, přijal v roce 1381 za spolumajitele všech svých statků Zdeňka ze Šternberka-Lukova a Petra z Kravař-Plumlova.

Petr ze Šternberka zemřel 7. července 1397. Podle jeho poslední vůle z 19. března 1397 připadly jeho moravské statky, mezi nimi i Račice, Petru z Kravař - Plumlova a Markvartovi ze Šternberka. V roce 1399 se však Markvart všech svých práv na zboží račickém vzdal ve prospěch Petra I. z Kravař – Plumlova, čímž se račické panství, spojené v době Šternberků s panstvím dědickým a tvořící tak jeden z největších majetkových komplexů na Vyškovsku, dostalo do majetku pánů z Kravař. V té době je tvořila 2 městečka a 9 vsí na Vyškovsku a 7 vsí rozptýlených po blízkém i vzdálenějším okolí. Páni z Kravař poté račické panství vlastnili téměř sto let, než se po přeslici dostalo do majetku pánů z Boskovic.

Páni z Kravař (1399 – 1480)


Páni z Kravař byli starobylým moravským rodem. Na Moravě zastávali vždy významné úřady a měli zde i rozsáhlý majetek. V erbu měli červený štít a na něm stříbrnou zavinutou střelu, které se polsky říkalo odřivous. Nad štítem byla umístěna jako klenot dvě složená černá orlí křídla posázená ve spodní části 25 zlatými lípovými lupínky. Přikrývadla byla červená a bílá.

Prvním majitelem račického panství z rodu pánů z Kravař byl roku 1399 Petr I. z Kravař-Plumlova. V roce 1397 odprodal za 941 hřiven z račického panství část dědického zboží augustiniánskému klášteru v Lanškrouně. Jednalo se o 17 lánů beze čtvrti a jiný majetek směrem k Vyškovu. Petr I. z Kravař-Plumlova byl dvakrát ženat. Když 20. dubna 1411 zemřel, dědili jeho statky stejným dílem jeho synové z druhého manželství Jindřich s Benešem.

Do dalšího vývoje událostí však zasáhla v roce 1417 Benešova smrt, takže jediným majitelem Račic se stal Jindřich, který byl velkým stoupencem krále Zikmunda Lucemburského. Když v roce 1420 Zikmund nastoupil svou vládu na Moravě, jmenoval Jindřicha zemským hejtmanem. Když se pak začalo schylovat k památné bitvě pod Vyšehradem, vyrazil v říjnu 1420 v čele pomocného moravského vojska ku Praze pomoci králi Zikmundovi osvobodit pražany obležený Vyšehrad. V bitvě však byl smrtelně zraněn a krátce na to zemřel. Ještě před vojenskou výpravou do Prahy sepsal Jindřich z Kravař poslední vůli, ve které odkázal většinu svých statků, mezi nimi i Račice, Petrovi II. z Kravař-Strážnice a jeho synům.

Petr II. Strážnický z Kravař zemřel 1434. Panství Račice i jiné jeho statky a majetek připadly po jeho smrti synu Václavovi, který byl po celý život horlivým stoupencem husitů. Zemřel v první polovině roku 1438, aniž po sobě zanechal jakékoliv potomky. Pro samé válčení se totiž nestihl oženit. Po Václavově smrti zdědil veškerý jeho majetek bratr Jiří. Jeho manželkou byla Dorota Brtnická z Valdštejna, která měla ve znaku modrý štít se zlatým lvem. Vzhledem k tomu, že spolu neměli žádné mužské potomky, vymřel po jeho smrti roku 1466 slavný a starobylý rod pánů z Kravař po meči. Statky Jiřího z Kravař-Strážnice si mezi sebou rozdělily jeho čtyři dcery: Ludmila, Kunka, Johanka a Alžběta. Panství račické získala druhorozená dcera Kunka. Vzhledem k tomu, že při dělení majetku zřejmě došlo mezi dívkami k neshodám, byly Račice připsány Kunce do zemských desek teprve až v roce 1480. Vyjmenovaný dědický podíl je pro Račice zajímavý tím, že Račice jsou v něm poprvé uváděny jako městečko.

Kunka z Kravař byla provdána za pana Václava z Boskovic, kterého přijala po vyřízení dědictví „na pravý spolek na hrad Račice i na všecko, což k tomu hradu přísluší a což se jí na jejím dílu dostalo i na jiné všecko, k čemuž právo má, neb míti bude.“

Páni z Boskovic (1480 – 1568)



Páni z Boskovic měli v erbu červený štít se stříbrným hřebenem (krokví) o sedmi hrotech. Ve druhé polovině 15. století, kdy se Morava stala centrem bojů mezi českým králem Jiřím z Poděbrad a uherským králem Matyášem Korvínem, se přidali na Matyášovu stranu, což, jak se zdá, způsobilo, že v roce 1468 umožnilo obsadit uherskému králi hrad Račice. Vzhledem k tomu, že s manželkou Kunkou neměl Václav žádné děti, stal se po jeho smrti 14. října 1482 hlavním dědicem většiny jeho statků syn z prvního manželství Jaroslav, kterého přijala za spolumajitele všech svých statků také jeho nevlastní matka Kunka. Také Jaroslav z Boskovic byl věrným přívržencem krále Matyáše. Za jeho věrnost se mu však proradný král špatně odměnil. Roku 1485 jej dal za veliké účasti lidu ve Vídni popravit.

Po Jaroslavově smrti se stal dědicem veškerého jeho majetku bratr Ladislav Černohorský z Boskovic, kterého Kunka z Kravař rovněž přijala za spolumajitele všech svých statků. Po její smrti, zemřela 6. července 1510, připadlo račické panství Ladislavu Černohorskému z Boskovic a jeho synu Kryštofovi. Zděděný majetek si však dlouho neponechali. Krátce po jeho nabytí přenechali račické panství panu Dobeši Černohorskému z Boskovic a jeho bratřím Janovi, Tasovi a Jaroslavovi. Do zemských desek byl uvedený majetek zapsán v roce 1511. Když pak v roce 1526 došlo k dělení račického panství, získal Dobeš část dědickou. Račické panství připadlo jeho mladšímu bratru Janovi, který se od této chvíle psal na Račicích.

Jan Černohorský z Boskovic a na Račicích měl za manželku Marii Salomenu Štádlerovou, se kterou měl syna Jetřicha Dobeše. Ten také v roce 1554 zdědil po otcově smrti račické panství. Pan Jetřich se však dlouho ze svého majetku netěšil. Zemřel kolem roku 1557 a dle jeho poslední vůle připadlo račické panství Janu Jetřichu Černohorskému z Boskovic. V té době sestávalo z hradu Račice a městečka stejného jména, vsí Pístovice, Ježkovice, Drnovice, Ruprechtov, Surovice a dvou pustých vesnic Sokolí a Vilémova. Avšak ani Jan Jetřich Černohorský z Boskovic račické panství dlouho nepodržel. Zemřel roku 1562. A protože se nikdy neoženil, připadl po jeho smrti majetek Albrechtu Černohorskému z Boskovic. Protože neměl žádné děti, dědil v roce 1571 většinu statků jeho nevlastní bratr Jan Šembera Černohorský z Boskovic. Výjimku tvořilo račické panství, které přenechal již v roce 1568 Zuzaně Černohorské z Boskovic, která je ještě v témže roce odprodala za 12 tisíc zlatých Hanuši Haugvicovi z Biskupic a jeho nedílným bratrům.


Haugwiczové z Biskupic (1568 – 1596)


Hanuš Haugwicz z Biskupic, který se psal zpočátku podle držby biskupského léna také na Začanech, pocházel ze šlechtického rodu, jehož členové vlastnili statky nejen v Čechách a na Moravě, ale také v Kladsku a Lužici. V erbu měli červený štít a na něm černou beraní hlavu se zlatýma zatočenýma rohama a červeným vypláznutým jazykem.

Za vlastnictví Račic Hanušem Haugwiczem z Biskupic mu byla v roce 1567 zapsána do zemských desek Vilémem Jedovnickým ze Želetavy také část Podomí s poplužním dvorem, podomskými rybníky a ves Hamlíkov, které jsou od této chvíle již natrvalo spojeny s račickým panstvím. Rodině Haugwiczů se také přisuzuje značné rozšíření račického hradu. August Prokop totiž ve své knize Margrafschaft Mähren in Kunstgeschichtliecher Beziehung uvádí, že Haugwiczové přistavěli k severnímu a východnímu zámeckému křídlu ještě nové křídlo západní, čímž vytvořili nádvoří uzavřené ze tří stran. Nádvorní trakty všech zámeckých křídel opatřili jednoposchoďovými arkádami a zdá se, že částečně vyzdobili i nádvoří figurálními reliéfy a motivy.

Malý dvůr v Pístovicích byl zrušen a byl postaven mnohem větší v Račicích. Drnovický dvůr byl ještě více rozšířen. Dalším nemalým zdrojem příjmů panství byl v Račicích postavený pivovar. Vydatným zdrojem příjmů majitele panství byl i račický mlýn, pila a cihelna.

Krátce před svou smrtí prodal Hanuš Haugwicz z Biskupic za 29 000 zlatých hotově zaplacených panství Račice Bernardu Petřvaldskému z Petřvaldu a na Moravských Prusích. Prodej panství však byl zapsán do zemských desek teprve až 30. června 1596, ale ne již panu Bernardu Petřvaldskému z Petřvaldu, nýbrž jeho synovci Hanuši Petřvaldskému.

Hanuš Petřvaldský z Petřvaldu (1590 – 1622)


Páni z Petřvaldu patřili na přelomu 16. a 17. století mezi nejvlivnější a nejbohatší moravské rody, a proto si pan Hanuš mohl dovolit rozsáhlé stavební úpravy, které z račického hradu učinily reprezentativní zámecké renesanční sídlo, jež nezaznamenalo během následujících dvou set let žádných podstatnějších stavebních úprav ani změn.

O životě Hanuše Petřvaldského z Petřvaldu se dovídáme spoustu podrobností z rukopisného sborníku Petřvaldských, chovaného dnes v Moravském zemském archívu v Brně a z Cerroniho šlechtické kroniky. Podle ní zastával pan Hanuš v době vlastnictví Račic následující úřady: roku 1590 byl truksasem u arciknížete Maxmiliána Rakouského, v roce 1595 zastával úřad komisaře zemské pokladny v Brně, následujícího roku se stal krajským hejtmanem brněnského kraje. Počátkem 17. století vykonával funkci komisaře pro vypracování policejního řádu (1604) a funkci komisaře pro vybudování brněnského zemského domu (1607). V roce 1608 se stal zplnomocněncem rytířského stavu s úkolem vyřizovat běžnou zemskou agendu. Následujícího roku zastával úřad komisaře pro revidování zemských práv s právy olomouckého biskupství a úřad pro stanovení hranic mezi Moravou, Uhrami a Dolními Rakousy. Mimo to se v letech 1609 – 1617 účastnil jako zástupce rytířského stavu také zemských soudů konaných v Olomouci a v Brně. V roce 1612 získal hodnost královského rady a byl i členem deputace pro pečetění zemské obligace. Po té, co byl krátce na to povýšen do panského stavu, byl v roce 1619 jmenován zemským ředitelem a adjunktem zemského hejtmana pro prodej zabavených statků.

Hanuš Petřvaldský z Petřvaldu byl dvakráte ženat. Jeho první manželkou byla Libuše Štěpanická z Waldštejna a Brtnice, se kterou měl 8 synů a 9 dcer. Druhou manželkou byla Kateřina Ulštorfarová z Němčí, se kterou zplodil do roku 1615 další dva syny a dvě dcery. Kolem roku 1600 přebudoval hrad na renesanční zámek, který po celých dalších dvě stě let nezaznamenal žádných dalších podstatnějších změn. (Přestavba podrobně popsána v publikaci PhDr. Dagmar Stryjové Městys Račice.)

Nespokojenost s politikou Habsburků se projevila v roce 1618 Hanušovou účastí na povstání českých a moravských stavů. Po vítězství císařských vojsk byl veškerý jeho majetek zabaven a prodán za směšně nízkou cenu panovníkovým příznivcům, kteří se vesměs rekrutovali z cizí šlechty. Uvedeného činu se již naštěstí Hanuš nedožil, protože v té době již byl mrtev.

Konfiskační protokol z roku 1623 zněl v záhlaví takto: „Hanuš Petřvaldský zemřel. Jeho památka prokleta, ztratil všechno.“ Račice, oceněné na 120 tisíc zlatých moravských, byly dle císařského nařízení vydaného 1. března 1623 v Řezně prodány za pouhých 80 tisíc zlatých moravských Karlu Willingerovi ze Schönenperku.

Pobělohorští majitelé račického panství (1623 – 1670)

V roce 1623 se stal majitelem panství císařsko-královský rada a komoří Karel Willinger ze Schönenpergu, který měl ve znaku vodorovně dělený štít. Horní polovina byla černá, dolní zlatá a přes obě byl vztyčený kůň, jehož část v černé polovině byla zlatá, ve zlaté černá. Rodina Willingerů byla povýšena do šlechtického stavu roku 1534.

Špatná finanční situace však přinutila v roce 1629 Karla Willingera račické panství prodat. Stalo se tak v dubnu, kdy velkostatek získal za 70 tisíc zlatých rýnských Šimon Kratzer ze Schönsperka. Ve znaku měl stříbrný štít a na něm červeného lva vyrůstajícího ze tří modrých pahorků. Jeho držba Račic však byla v historii panství pouhou epizodou, protože již 18. dubna 1630 odprodal kupní smlouvou uzavřenou na zámku v Račicích panství za 45 tisíc zlatých rytíři Horatiovi de Forno.

Nový majitel Račic Horatius rytíř de Forno byl císařsko-královským komorním radou. Také on patřil k novodobé šlechtě, protože do šlechtického stavu byl povýšen v roce 1629 a do stavu svobodných pánů teprve 6. 4. 1648. Ve znaku měl modrý štít a na něm v horní polovině dvě a v dolní polovině jednu zlatou hvězdu, jež byly od sebe odděleny vodorovnou řadou středem štítu vedených zlatých oválných tělísek. Památkou na tohoto pána je zvon ve zvonici račického kostela, který nese letopočet 1634. V poslední vůli sepsané 12. června 1654 odkázal panství svému nezletilému synovi Karlu Františkovi, který jej po čtrnácti letech držby prodal dne 30. května 1670 za 38 tisíc zlatých rýnských Juliánovi, svobodnému pánu Braidovi z Ronsecco et Cornigliano, v držení jehož rodiny poté zůstalo račické panství dalších sto třicet let.

Braidové z Ronsecco a Cornigliano (1670 – 1800)


Rod Braidů z Ronsecco a Cornegliano pocházel z Calabrie v Neapolském království. Jak se rodina Braidů do rakouských zemí dostala, není známo. Se jménem Braida se setkáváme poprvé roku 1620 při bitvě na Bílé Hoře, kde Jan Tomáš Braida velel jako důstojník levému křídlu císařských vojsk. Pravému křídlu v té době velel později s nimi spřízněný hrabě von Magnis. Za prokázané služby udělil 13. listopadu 1669 císař rodu Braidů z Ronsecca a Cornigliana inkolát v českých zemích a 10. prosince 1674 jej povýšil do hraběcího stavu. Ve znaku měl modrý štít a na něm tři stříbrné krokve.

Majitel račického panství hrabě Julián Braida byl důstojníkem císařsko-královské armády, ve které dosáhl hodnosti majora. Jeho manželkou byla Sidonie Alžběta, rozená von Geymann, s níž měl tři syny: Karla Antonína, Františka Juliána, Ludvíka Kazimíra, a dále dcery Angeliku, která se provdala za hraběte Magnise, a Martu, provdanou za svobodného pána Blier. Když v roce 1681 zemřel, připadlo Račické panství, mající v té době hodnotu 40 tisíc zlatých rýnských, jeho nejstaršímu synovi Karlu Antonínovi. Intabulováno mu bylo v roce 1682. Zemřel 27. října 1735 ve slezské Opavě, aniž učinil poslední pořízení. Protože jeho jediný syn byl již v té době mrtev a jeho dva mladší bratři nepřicházeli jako dědicové v úvahu, bylo ještě téhož roku zapsáno do desek jeho synovci Maxmiliánu Filipovi hraběti Magnis a Antonínu Pavlu hraběti Braidovi. Po složitých soudních sporech se ujal správy račického panství v roce 1741 Antonín Pavel Braida, který začal o panství se vší vážností pečovat. Zemřel po šestitýdenní nemoci zaopatřen svátostí umírajících dne 20. ledna 1794 v Drnovicích. Račické panství držel 52 roků a několik měsíců. Jeho osobnost dodnes připomíná v Račicích a Drnovicích řada barokních uměleckých děl, o kterých pojednává podrobně kniha
PhDr. Dagmar Stryjové Městys Račice – historie a současnost.

Po jeho smrti zdědil Račice jeho nejstarší syn z prvního manželství Karel Antonín. Vzhledem k tomu, že Karel Antonín byl neustále churavý, vedla správu celého panství jeho manželka Anna, rozená svobodná paní Sanches z Ortigosi Ciefuentes. Když pak Karel 14. prosince 1799 v Brně zemřel, dědily račické panství jeho tři děti, synové Antonín a Ludvík a dcera Anna. Vzhledem k tomu, že mezi sourozenci probíhaly neustálé spory o majetek, došlo 31. ledna 1800 k prodeji račického panství moravskému statkáři Janu Nepomuku Františkovi rytíři Heinischovi z Heydenburgu, který za ně zaplatil 285 tisíc zlatých a 450 zlatých klíčovného. Vlastnictví Račic touto rodinou však bylo v jejich historii pouhou epizodou, protože již 19. ledna 1802 prodal Heinisch z Heydenburgu panství račické za 350 tisíc zlatých obchodníkům se lněným suknem Janu a Františku Huschkovým z Litomyšlska.

Jan a František Huschkovi, rytíři z Ratschitzburgu
(1802 – 1830)

Bratři František a Jan Huškovi se narodili ve druhé polovině 18. století v Koclířově u Litomyšle. Jejich chvíle přišla v dobách vleklých a dlouhotrvajících válek habsburské monarchie nejdříve s mocnou říší tureckou a později s napoleonskou Francií. Stali se armádními dodavateli, což jim umožnilo nashromáždit obrovský majetek a posléze získat od rakouského císaře Františka i kýžený šlechtický titul a erb. Do erbu dostali štít vodorovně dělený a shora do středu polcený. V pravém horním poli červeném byl zlatý lev, v levém zlatém dva příčné modré pokosné pruhy. V dolní modré polovině erbu byl umístěn bílý hrad o dvou věžích na zeleném trávníku. Nad štítem se skvěly dvě přílby s korunkou. Nad pravou lev a nad levou tři pštrosí pera. Přikrývadla byla červená a zlatá a modrozlatá.

Roku 1810 věnoval Jan Huschka z Ratschitzburgu městečku Račicím menší dům pro zřízení radnice. Budova byla opatřena věžičkou a ozdobena zvonkem. Při té příležitosti byla vložena do radniční báně mimo dvou francouzsky psaných listin také česky psaná pamětní listina. Všechny tyto písemnosti zde byly objeveny při opravě budovy v roce 1920. Jan Huschka zemřel 14. října 1818 a dědičkami račického panství se stala jeho manželka Terezie a jejich tři dcery Anna, Cecilie a Rozalie, které v roce 1830 prodaly Račice se vším, co k nim patřilo, za 335 tisíc zlatých rakouských ve stříbře baronu Janu Mundymu.

Baron Jan Mundy (1830 – 1872)

Jeho otec Wilhelm Mundy, uváděný někdy též jako Mondy či Munte, pocházel z Nizozemí. Narodil se roku 1758 v Monchau (psáno tehdy Montjoie), ve vévodství Jülich v severním Porýní-Vestfálsku, odkud přišel roku 1773 do Brna. Znalostí výroby jemných suken si záhy získal privilegované postavení v textilní továrně J. L. Köffillera v Brně, kde pracoval nejdříve jako soukenický tovaryš a později jako soukenický mistr. 23. ledna 1776 se mu podařilo získat měšťanské a mistrovské právo pro Brno a v roce 1781 manufakturní privilegium. V roce 1786 zahájil výrobu jemných vlněných látek a o tři roky později byl spolu se svým bratrem Michalem povýšen diplomem z 20. dubna 1789 do šlechtického stavu jako Mundy. Vilém Mundy měl tři děti. Dva syny, Jana a Bedřicha a dceru Vilemínu.

Jan se narodil 28. října 1798 v Brně. Podle kamenného erbu nacházejícího se dodnes na horním nádvoří račického zámku nad oběma pamětními deskami Hanuše Petřvaldského z Petřvaldu, měl baron Mundy štít křížem dělený. V pravé horní a levé dolní čtvrtině erbu byla umístěna ve zlatém poli černá orlice, v levé horní a pravé dolní čtvrtině erbu na modrém poli stříbrný beránek kráčející po zeleném trávníku. Nad štítem byla umístěna koruna, na které spočívaly tři přilby. Nad střední přílbou se vypínala jako klenot orlice a nad oběma postranními přilbami vztyčující se beránci pohlížející směrem k orlici.

Janovou manželkou byla Isabela z rodu hrabat z Kálnoky z Köröspatak (Letovic), s níž měl čtyři syny a jednu dceru. První, co baron Mundy po koupi račického panství učinil, byla přestavba zámku do nové podoby, která měla lépe odpovídat duchu doby a jeho vlastním představám. Stavební práce byly zahájeny v roce 1831. Předtím však nechal zámek vyobrazit v jeho původní podobě malířem Františkem Richterem. Od téhož malíře pochází také druhý obraz z roku 1846, který ukazuje, jak zámek vypadal po přestavbě. Celá přestavba je opět podrobně popsána v knize
PhDr. Dagmar Stryjové Městys Račice – historie a současnost.

Vedle rozsáhlé přestavby zámku věnoval Mundy velkou pozornost také přestavbě a úpravám podzámčí, kde byla postavena budova fary, škola Na Výhonku, ovčince u Hranečníku a zámečku v Drnovicích. Na račickém panství zavedl chov ovcí. Kvalita vlny byla na tak vynikající úrovni, že na světové výstavě v Paříži za ni baron Mundy obdržel zlatou medaili.

V červnu 1864 přistoupil k odprodeji větší části račického panství Eduardu Theodoru rytíři Kramstovi. Sám si ponechal pouze drnovickou část o výměře 5 tisíc jiter lesa a 860 jiter polí. Proč k prodeji části panství vůbec došlo, nelze s určitostí říci. Snad při tom hrály nemalou roli neutěšené rodinné poměry a možná i dluhy. Zemřel 29. března 1872 ve Vídni. Pohřben byl 2. dubna v rodinné hrobce pod drnovickým kostelem.

Eduard Theodor rytíř Kramsta (1864 – 1874)

Narodil se roku 1810 v pruském Sasku a svůj obrovský majetek získal těžbou uhlí. Do šlechtického stavu byl povýšen roku 1861. Ve znaku měl štít stříbrně a červeně pruhovaný. Na prvním červeném pruhu bylo umístěno ozubené kolečko. Vyznání byl evangelického. Račické panství koupil pravděpodobně pro svého syna Eugena, který velmi miloval hony na vysokou. V roce 1870 však byl Eugen při jednom z četných honů smrtelně postřelen a krátce na to zemřel.

A tak se v červnu roku 1874 stává novým majitelem panství saský šlechtic Karel Bedřich svobodný pán Palm.

Karel Bedřich von Palm (1874 – 1894)


Narodil se roku 1824 v Sasku. Byl majitelem fideikomisního panství Lauterbach, majoritním pánem na Mühlhausenu a komořím královny Karoliny Saské. Ve znaku měl palmu. Jeho manželkou byla Anna ze Sprengerů, se kterou měl pět dětí. K Račicím měli oba manželé velmi vřelý vztah. Snad by pro ně udělali ledacos, avšak bránily jim v tom finanční potíže. A proto když 29. června roku 1893 Karel Bedřich Palm zemřel, jeho manželka Anna i jeho pět dětí si uvedený majetek dlouho neponechaly a již v září 1894 jej prodaly za 700 tisíc guldenů rakouskému průmyslníkovi Pavlu Eduardu rytíři ze Schoellerů, čímž se račické panství dostalo do rukou příslušníka jedné z nejvlivnějších a nejvýznamnějších průmyslnických rodin rakousko-uherského mocnářství. V jejím majetku poté setrvalo až do roku 1945, kdy bylo na základě Benešových dekretů Schoellerově rodině vyvlastněno.


Pavel Eduard rytíř ze Schoellerů (1894 – 1920)


Rodina pánů ze Schoellerů je velmi starobylého data. S jejím jménem se setkáváme již ve 13. století v listinách a úředních dokumentech v německém Jülichu a Bergischu, kde vznikl dvůr, statek i vesnice stejného jména. Od této chvíle se jméno Schoeller táhne německou historií po celá staletí až do současnosti.
(Podrobně o této rodině viz. publikace PhDr. Dagmar Stryjové Městys Račice.)

Pavel Eduard se narodil 15. června 1853 a v době koupě račického zámku patřil k největším průmyslníkům habsburské monarchie. Tomu odpovídal i jeho majetek. Račice koupil především kvůli nepřeberným možnostem lovu, který velmi miloval a který mu přinášel radost a osvěžení po namáhavé práci. O tom, že Pavel Eduard, rytíř ze Schoellerů, patřil mezi nejvýznamnější představitele rakouského průmyslu svědčí i celá řada funkcí, které zastával. Dlouhá léta byl prezidentem Obchodní a živnostenské komory ve Vídni, prezidentem Ústředního svazu průmyslníků v Rakousku a členem dalších významných institucí, jako byla např. komise pro státní dluh, vídeňská poslanecká sněmovna apod. Od roku 1880 stál v čele firmy Schoeller Co. Mimo to vlastnil celou řadu různých řádů a vyznamenání. Z nich nejvýznamnější byl velkokříž řádu Františka Josefa a v roce 1918 propůjčená hodnost tajného rady, s níž byl spojen i titul excelence, do té doby jen velmi řídce propůjčovaný průmyslníkům. Zajímavé je i jeho působení ve funkci generálního konzula Velké Británie ve Vídni, kterou vykonával v letech 1892 až 1912. Jako komandér řádu sv. Michala a sv. Jiřího byl za své zásluhy přijat anglickým králem do rytířského stavu, s čímž byl spojen ceremoniál pasování na rytíře a oslovování sire.

Ve svém znaku měl štít křížem dělený. V jeho pravém horním a levém dolním zlatém poli byly tři černé pruhy, v levém horním modrém poli zlaté kormidlo a v pravém dolním modrém poli zlatá kotva. Nad štítem byly umístěny dvě přílby s korunkou. Nad první byla dvě černá křídla uprostřed se zlatou lilií, nad druhou přílbou dvě modrá křídla jako klenot. Přikrývadla byla černá, zlatá a modrozlatá.

Své nově získané sídlo v Račicích navštěvoval Pavel Eduard von Schoeller několikráte do roka. Nejčastěji však na podzim, kdy se do Račic sjela celá řada jeho přátel a obchodních partnerů, aby zde při lovu strávili několik bezstarostných dnů. V roce 1908 dokonce v Račicích pobývalo po dva dny osobně jeho císařské veličenstvo František Josef I., který zde skolil statného jelena.

Pavel Eduard rytíř ze Schoellerů se nikdy neoženil, a proto když 2. listopadu 1920 ve Vídni zemřel, nezanechal žádných dědiců. Testamentárně však odkázal račické panství Philippu Aloisi ze Schoellerů, který musel za nečekané dědictví zaplatit dědickou dávku ve výši 2 500 000 korun. Tím se dostal račický zámek do majetku člověka, který z něho hodlal vytvořit reprezentativní rodinné sídlo.

Philipp Alois von Schoeller (1920 – 1945)

Philipp von Schoeller se narodil 4. ledna 1892 v Čakvicích u Prahy. V době 1. světové války sloužil jako nadporučík u 14. dragounského pluku prince Windischgrätze. Oženil se s Giselou, baronesou Weckbekerovou, narozenou 22. října 1897, se kterou měl čtyři děti. Syny: Philippa (1921-2008), Rütgera (1925-1943), Herberta (1930) a dceru Elisabeth (1919-2002). Philipp von Schoeller byl společníkem vídeňské firmy Schoeller Co., presidentem Grünbacher Steinwerke a.G., obchodním vedoucím správní rady firmy Schoeller-Bleckmann Stahlwerke a.G. a obchodním vedoucím správní rady firmy Schoeller-Bleckmann Stahlwerke a.G. Později se stal také předsedou vídeňské Obchodní a živnostenské komory. Ve svém znaku měl zlatý štít a na něm tři příčné černé pruhy. Nad štítem přilbu a jako klenot dvě černá křídla, uprostřed se zlatou lilií. Přikrývadla byla černá a zlatá. Stálým sídlem Philippa ze Schoellerů byla Vídeň, avšak jakmile k tomu měl jen trochu příležitosti, trávívala celá rodina většinu svého volného času, zejména o prázdninách, v Račicích, které Philipp Schoeller stejně jako jeho strýc velmi miloval.

Zde, uprostřed hlubokých lesů, stranou od veškerých komunikací a politického dění světa psal svoje „Ratschitz, ein Schloss in Mähren“. Nešlo jen o historii zámku, ale vyznal se v nich i ze své hluboké a vřelé lásky k tomuto tichému a válkou zapomenutému koutku v srdci Evropy, o němž v závěru napsal: „Je vůbec možné, abych toto malé dílko zakončil, aniž bych vzpomenul lesů obepínajících zámek a vesnici Račice kol, a aniž bych se zmínil o zelených údolích, vinoucích se daleko mezi zalesněná úbočí pahorků, aniž bych vzpomenul úzkých políček, táhnoucích se ke smaragdovým, tiše šumícím lesním porostům, proměňujícím s postupujícím rokem svůj zelenavý háv přes červeň ve zlato. Když slunce stojí nejvýše, zavěje od pahorků do údolí teplejší závan větru a přes pole se líně pohybují vozy plné zlaté úrody, třesoucí se jako tělo požehnané ženy očekávající zázrak zrození. Může člověk zapomenout na pestře kvetoucí louky, kterými se líně klikatí malý rakovecký potůček, po nichž se krátkými pevnými kroky pohybují sedláci jako po pestrobarevném koberci utkaném ze žlutých pampelišek a bílých kopretin, z něhož se tu a tam vynoří z mezi loukami probleskující polní cesty oblé kameny. A když v létě neustále tiše zurčící voda potůčku trošičku poklesne, vidíš ve stinných temných tůňkách čile se míhat sem a tam mezi kmeny štíhlé pstruhy a temné raky, zalézající rychle mezi černé kořeny olší vroubících břehy potůčku…“

V té době již Philipp von Schoeller začal uvažovat o rozsáhlých adaptačních úpravách, které by zámek uvedly do takového stavu, v jakém byl před necitlivými zásahy barona Jana Mundyho. Uvedený záměr však značně ztěžovala skutečnost, že zámek byl pod ochranou památkového úřadu a o jakékoliv úpravy se muselo dlouho a složitě žádat, což velmi brzdilo Philippovy plány a záměry. V roce 1928 dal zavést elektrické osvětlení do kanceláří a bytů úředníků panství a následujícího roku s výjimkou druhého poschodí také do samotného zámku. V roce 1935 zahájil rozsáhlé stavební úpravy vnitřních prostor, které však přerušily výstřely druhé světové války.

Po osvobození Československa vojsky spojeneckých armád bylo račické panství v roce 1945 Schoellerově rodině zkonfiskováno na základě Benešových dekretů a jako soukromý majetek přestalo existovat. Současně začala další etapa historie zámku spojená nejdříve s budováním rekreačního střediska pro zaměstnance oděvního závodu OPP Prostějov, poté s krátkým pobytem příslušníků vnitřní stráže v jeho prostorách a od roku 1959 s umístěním zvláštní školy internátní v zámecké budově, která tu sídlila do 30. 6. 2014

Podrobně se lze o celé historii zámku i jeho majitelích dočíst v publikaci PhDr. Dagmar Stryjové Městys Račice – historie a současnost, již vydala vlastním nákladem v roce 2009.

PhDr. Dagmar Stryjová

Tvorba tohoto webu: www.servis-pc-vyskov.cz I David Viktorin 2014 - 2017
© PhDr. Dagmar Stryjová 2014 - 2017 - chráněno autorským právem