O Šubikslíze

« Zpět



„V lesnatém údolí zvaném Vymazalka, které se nachází mezi obcemi Račice a Nemojany, strašívala po mnoho let Šubikslíza. Byla to divá žena, která měla zvlášť spadeno na osamělé chodce a pocestné. Naháněla jim hrůzu, a když z místa utíkali, nesl se za nimi její divoký a strašidelný smích. Proto každý, kdo mohl, se onomu místu za hluboké noci raději velkým obloukem vyhnul. Jednoho večera se tudy vracel v pozdních nočních hodinách domů bohatý, ale lakomý sedlák Crhónek. Zdržel se totiž neplánovaně se sousedy v Nemojanech v hospodě. Jedlo se, zpívalo a popíjelo a za veselé zábavy čas rychle utíkal, takže hnedle bylo k půlnoci. Domů se mu moc jet nechtělo, a také hostinský mu cestu všemožně rozmlouval, ale Crhónek trval na svém, protože by musel zaplatit pár zlatek za nocleh. A tak když dopil poslední máz piva, zvedl se ze židle, oblékl huňatý kožich a křepce vyskočil na kozlík. Poté prásknul bičem nad hlavou a s hlasitým „hyjé“ dal koňům pokyn k odjezdu. Zvířata se vší silou opřela do těžkého povozu a bujně pohazujíce hlavami vyrazila k domovu. Po několika stech metrech jízdy poklidně spící vesnicí ukrytou pod čerstvě napadanou sněhovou pokrývkou, se před vozkou a jeho spřežením objevila neproniknutelná hradba hlubokého černého lesa. Koně začaly nepokojně pohazovat hlavami a frkat nozdrami. A když se přiblížili k mostku ve Vymazalce, najednou se z ničeho nic zastavili a odmítali jet dál. Ale Crhónka tím neodradili. Furiantsky si posadil huňatou čepici více do týla, prásknul bičem, trhnul opratěmi a s hlasitým „hyjé“ znovu pobídl vraníky do klusu. Leč ti se z místa, na kterém stáli, ne a ne hnout. V tu chvíli se dole pod mostkem mihnulo cosi bílého. Crhónek, který svému okolí příliš nevěnoval pozornost, úžeji přitáhnul obrovský límec svého huňatého kožichu a znovu prásknul do koní. Ti však na jeho důraznou pobídku opět nereagovali, a jako přikovaní zůstávali stát na okraji silnice. Marné byly sedlákovy pobídky bičem, marné bylo jakékoliv chlácholení a domlouvání. Koně se z místa za žádnou cenu hnout nechtěli. Crhónek proto seskočil s kozlíku, oběhl celý vůz, zkontroloval kola, oj i postroje. Avšak proč koně jet dál nechtějí, nezjistil. Začal je proto znovu mlátit bičem a hlasitým „hyjé“ pobízet do kroku. Avšak opět marně. Sedlák již byl notně zmordovaný, když tu si najednou vzpomněl na historku, kterou slýchal jako malé dítě vyprávět od stařenky Hudcovky. Prý v oněch místech již po mnoho desítek let straší duch krásné, ale bezcitné mlynářky Lízy Šubíkové z nedalekého Hranáče. Kdysi prý odmítla poskytnout přístřeší na smrt nemocnému pocestnému a poštvala na něj psy. Chudý vandrovní se s vypětím posledních sil doplazil na hráz rybníka, kde po vroucích modlitbách k Bohu ve vysokých horečkách bez jakékoliv pomoci skonal. Zanedlouho odešla na věčnost postižena stejnou nemocí i mlynářka. Krátce po její smrti se však začaly dít v oněch místech prapodivné věci. Nemojanští sousedé si začali povídat, že ve Vymazalce straší. Za jasných měsíčných nocí se tam prý zjevuje kýchající bíle oděná ženská postava, která nikomu nedovolí přejít přes můstek klenoucí se nad rakoveckým potůčkem. A nikdo neví, jak onomu nešťastnému stvoření pomoci.

Sedlák se zatetelil strachem. Záhy si však dodal odvahy a začal bíle oděnému zjevení zlořečit, aby mu kýcháním přestalo plašit koně a pustilo ho dál. Bíle oděná postava však na jeho slova nereagovala a jen dál pod mostem kýchala a kýchala, což Crhónka notně naštvalo. Velmi se rozčertil a v rozčílení na ni zakřičel: „Pozdrav tě kozí bobek!“ To ale neměl dělat. Jak to Šubikslíza uslyšela, její kýchání zesílilo a začala vylézat z pod mostku na silnici. Koně se začaly divoce vzpínat a Crhónka div hrůzou netrefil šlak. Naštěstí se právě v tu chvíli objevil na opačném konci silnice jakýsi vandrovní. Když zaslechl hlasité kýchání, zavolal na bílou postavu: „Pozdrav pánbůh.“ Když pak přišel blíž, Šubikslíza mu se slzami v očích děkovala, že ji svým pozdravem vysvobodil z dlouhého zakletí, a poté zmizela. Sedlák Crhónek byl rád, že z nočního dobrodružství tak lehce vyvázl, a aby nemusel chudému vandrovnímu za své zachránění nic zaplatit, rychle prásknul do koní a odejel. Pocestný pokračoval ve své cestě vesele dál do Nemojan a Šubikslíza se od této chvíle v oněch místech již nikdy více neukázala.“



Z knihy Dagmar Stryjové Pokog swaty u nas panug (Pověsti, příběhy a vyprávěnky z Račic a okolí)

Tvorba tohoto webu: www.servis-pc-vyskov.cz I David Viktorin 2014 - 2016
© PhDr. Dagmar Stryjová 2014 - 2016 - chráněno autorským právem