Rybníky a vodní plochy
« Zpět
Rybníky a vodní nádrže
V minulosti měly Račice řadu rybníků a vodních nádrží. Dnešní rybník u Valchy, zvaný dříve horní, býval v minulosti mnohem větší, než je tomu dnes. Nasvědčuje tomu jeho, ještě dnes velmi dobře patrná, mohutná hráz. Od Valchy se táhly rybníky a mokřady až k račickému mlýnu a k louce, které se dříve říkalo Brusnica (dnes je tam hřiště Sokola), kde prý býval také velký rybník. Svědectvím toho je opět mohutná hráz u mlýna, pod níž býval sad. Od račického mlýna, dnes již neexistujícího, teče Rakovec podél úpatí Podhory do Pístovického rybníka a odtud kolem bývalého Mazáčova mlýna přes Vymazalku a kolem Hranáče dále k rybníku Chobot u Nemojan, kde se nalézá mlýn stejného jména. Přes Nemojany a Tučapy pokračuje Rakovec dále k Rousínovu a u Hrušek ústí do Litavy pod jménem Rousínovka.
Rybolov roku 1883 v Pístovicích
Velké pozornosti se na Pístovickém rybníce těšívají odnepaměti také vyhlášené rybolovy, za kterými sem každoročně v době výlovu přijíždí velké množství zvědavců z blízkého i vzdáleného okolí. O tom, že rybolovy zde mají skutečně velkou tradici, svědčí i zápisky pístovického učitele Josefa Valenty z roku 1883, díky nimž můžeme porovnat, jak moc se tehdejší výlov rybníka lišil od toho současného. Nuž posuďte sami.Vzhledem k tomu, že celé povídání je psáno místy nesrozumitelným a značně zastaralým jazykem, musela jsem některé pasáže poněkud upravit a převést do současné češtiny, což však dle mého názoru nikterak neubírá na autentičnosti ani zajímavosti jeho povídání.
„Chladný vítr říjnový rozechvívá zelené kadeře lesní, ustýlá poslední, věkem léta zežloutlé lístky bříz, chřestí uschlými listy dubovými a habrovými, rozháněje stěží hustou mlhu, jež každodenně zahaluje krajinu, jakoby ji navyknouti chtěl na příští kruté objetí zimy, když osamělý mlýn, útulný to oživovatel mlčícího údolíčka a stálý dlužník velikého rybníka našeho, pojednou utichne ve svém klapání. Šírá hladina vodní, vzdorující žárným paprskům slunečním, jež po celé léto svůdně dováděly na ní, a jejíž zrcadlo takřka v nezměněné velikosti okolní nivy a luka vroubená okolními kopci a kopečky v sobě odrážela, zužuje se čím dále tím více prchajíce od přátelských břehů a stále se blížíce k vodnímu otvoru na dně rybničném, blízko hráze.
Již na večer předešlého dne byla otevřena tato tajná závora tříletého vězení rybího a chtivě ubíhající voda z rybníka se vyvaluje pod hrází na místě ohrazeném a slatinou vypleteném, aby zároveň s ní neunikali i stříbrošedí obyvatelé její. Zároveň začato přivážení džberů, kádí a lejt, jež byly rozestaveny na hrázi. Aby pak některý milovník zoologických studií nerozvinul v rybníce přes noc činnost dlouhoprsťáckou, rozložena jest u ohně eskorta myslivců, kteří ještě před nedávnem pobíhali po celé noci pro postrach hladových jelenů po lesích, a nyní po ukončení bramborové sezóny se octli při strážním ohni několik metrů od hladiny rybniční nedaleko hráze. Musíme však k jejich cti říci, že bděli po celou noc jak se sluší a patří, ba že nutili mocí svého příkladu i některé lidi v Pístovicích bdíti, zvláště pány hospodské, kteří nestačili jim nalévati své kalné nektary při příležitosti zítřejšího slavnostního dne.
Ať si nikdo nemyslí, že jsem tuto zprávu napsal jako účastník, neb jako svědek sedící dlouho v hospodě. Co by tomu řekl paragraf 54 školní novely? Dozvěděl jsem se to od našeho Ganymeda, když jsem se jako řádný referent odebral časně ráno na místo a setkal jsem se s ním u rybníka, kde rozestavoval své baterie, jimiž hodlal plným kapsám návštěvníků zasaditi hluboké rány. Zároveň se mnou dostavili se i úředníci panství račického, aby řídili práci, a honci z blízkých Ježkovic, jimž bylo dnes souzeno opustiti pevnou zemi a vstoupiti do živlu vodního.
Slunce za horou marně bojovalo svůj boj s mlhami, hladina rybniční ustoupila rozlehlé ploše řídkého bahna a veliké kalužině, jejíž povrch v tu chvíli rozrývaly zelenavé hřbety obrovských kaprů. Postupně se začalo scházet také přihlížející činné a trpné obecenstvo. K tomu činnému jsou počítáni vedle úředníků velkostatku také hospodští s jejich mohutnými zásobami pálenky a uzenáři, prodávající dnes uzenky za zvláště vysoké peníze. K trpně pasivnímu obecenstvu jsou pak počítáni věčně hladoví konsumenti a všichni přihlížející čumilové. Leckde na břehu jsou pak v hustém křoví ukryta všelijaká individua, která se snaží chytit v příhodném okamžiku v bahně zapomenuté kapry za límec. Pro ten případ mají na sobě dvě košile, aby jim ryba za ňadry ukrytá příliš důtklivě studenost své krve nedokumentovala. K trpnému obecenstvu lze počítati i několik členů našeho učitelského spolku, cvakajících ve studeném říjnovém počasí zuby a mající na tvářích ze zimy kvetoucí fialy. Dále jsou tu i spiritisté se značně již porušenou rovnováhou duševní i tělesnou a konečně i pisatel tohoto pojednání, jenž chodí sem a tam, snažíce se přiodíti před shromážděným panstvem svou tvář náležitým respektem.
Pojednou je slyšet hrčení kočáru. To přijíždí pan baron po hrázi rybníka.Vzorně seřazení lovci dostávají znamení k pochodu. Jejich průvod živě připomíná proud galejníků z románu Viktora Huga, kteří v dlouhém průvodu, s rybářskými nevody na ramenou, kráčejí se vzornou resignací po hrázi rybníka k blátivé kalužině, v níž se budou muset dnes alespoň čtyřikrát brodit skoro po pás v bahně. Pomyšlení na podzimní chlad a bosé nohy lovců otřásla mnohým z nás. Viděli jsme v duchu leckterého z nich za týden na desce. Oni však již mezi tím sešli po hrázi dolů a jejich vůdce, starý zkušený kozák, se směle boří do bahna, snažíce se, aby žádná ryba nemohla uniknouti. Ostatně, když se uváží, že lovci požili již značné kvantum pálenky a že pod hrází hoří veliký oheň na jejich ohřátí, není třeba kaliti si zajímavou podívanou zbytečnou soustrastí. Právě obešli kalužinu a zatahují. Ryby úprkem ženou se na všechny strany. Většina ubíhá do předu, některé hledají únik v okách nevedu, a jsou-li ještě malé, prokluzují a vesele se hemží za sítí, jiné hledí uniknouti stranou kolem krajních lovců, kteří se je snaží zašlápnout do bahna, aby poté při čtvrtém lovu obratně vyloveny, a jakožto vedlejší honorář uschovány byly.
Lovci dotáhli konečně s namáháním plný nevod až ke hrázi. Malými příručními síťkami zde vybírají panští zřízenci kapry, štiky, líny, někdy i sumce ze sítí, váží je a hází do velikých na březích umístěných lejt. Všechny ryby kupuje obyčejně nějaký obchodník, který každému, kdo nechce kradenou rybu laciněji sice, ale se strachem koupiti, prodává kilo za 80 kr. Celkem vynese prý lov k 3 000 zl. Že ryby do lejt házené se nepočítají dle staročeského způsobu jeden mecítně, uhodne každý, kdo ví, že německý jazyk již dávno v Račicích slavně zvítězil nad nápisem, jehož zbytky bůhví jakou náhodou ještě se skví na průčelí račického zámku: Pokog svatý u nás panug.
Mezi tím, co se ryby vyndávají z vody, ohřívají lovci své zkřehlé údy na ohni a rozmnožují své vnitřní teplo pohyby tím pitvornějšími, čím více pálenky požili. Ba některý si i zazpívá, což do mnohohlasného šumu na hrázi vnáší ještě nový interesantní element. Páni lesníci běhají kvapem po kluzké hrázi a bystrým okem pozorují, zda-li se někde nějaké podezřelé individuum neblíží k rybníku, aby v nestřeženém okamžiku nevylovilo v bahně nějakého zapomenutého kapříka. Jakmile se někdo takový objeví, pouštějí ze ním hned rakety svých samorostlých nadávek a sakrů. Někdy se panským úředníkům zadaří, že nějaký důkladný kapr, který se ocitne nechtěně v rukou svého žalářníka, letí po hrázi zpět do vody. Někdy opět štika zakousne své hákovité zoubky pevně do palce, který se jí neopatrně dostal do huby. Jindy zase nějaký nachmelený občan podlehne přitažlivosti zemské. A tak je tu veselo a živo, jako na venkovském trhu, protože každý, kdo má jen trochu kdy, se jde podívat na událost, která se opakuje jen jedenkrát za tři léta.
Tu přijel nový kočár a z něho vystupuje paní baronka, jež se též přijela na rybolov podívat. Vše jest vzrušeno, a dlouhý hajný by jí při líbání ruky málem utrhl koncem svého smrtonosného nástroje nos. Najednou se však na druhém konci rybníka objevil člověk, jenž zdvíhaje nohy jako čáp, směle leze s putýnkou do řídkého bahna, aby tam nějakého lína neb kapra či bělici do ní jal. Zraky všech se s rozhořčením obrací na smělce a několik hajných se za ním rozběhne. Ostatní úředníci v čele s panem baronem kývou nad takovou drzostí vážně hlavami. Někteří přihlížející diváci křičí na „rybáře“ k nemalé zlosti panského personálu: "Uteč." Načež onen odvážlivec, který si dosud klidně hleděl svého, se snaží sáhodlouhými skoky dostati z bahna a uhání k vesnici. Jeden hajný se za ním úprkem, ale marně, žene. Jakmile totiž onen odvážlivec doběhl mezi první domky v Pístovicích, již kdesi zmizel. Uvedená příhoda, více komická, než vážná, však stupňuje dobrý rozmar účastníků lovu. Ještě dvakráte musejí lovci zatáhnout, což trvá až do dvou hodin odpůldne. Nakonec jim bývá dovoleno sebrati si drobnější ryby, které zůstaly v bahně. Že se to při tom neobejde bez vády, je nasnadě. Mnozí z přítomných čekají na okamžik, aby se mohli také přiživit a lezou chutě do studeného bahna. Podaří-li se takovému „nelovci“ najít pěknější rybu, propuká žárlivost, často způsobem dosti surovým. Viděl jsem, kterak jeden hajný takovému diletantovi vytrhl putnu z ruky a její obsah i s kapříky vylil do bahna. Poté zkusil její pevnost na hřbetě onoho chudáka, a navíc mu pak dokonce začal nalévat na záda a na hlavu místo hojivého balzámu bahno, čímž lovecká činnost takového smělce došla smutné odměny. Když se slunce schovalo za horu, skončilo i toto paběrkování a obecenstvo se spokojeně rozešlo domů. Lovci si poté odnesli s sebou domů vedle obvyklého platu také hojnost ryb, které odnesou prodat do Vyškova. Do vody bylo puštěno ještě několik tučných kaprů „na semeno“, a poté byl ztichlý rybník opět opuštěn a ponechán sám sobě a času, jenž v nedaleké době nahradí mu jeho „ztráty".
Z knihy Dagmar Stryjové
Cestička do školy
Rybník Valcha
O Božích mukách u rybníka Valcha
Kousek za Račicemi se nachází rybník Valcha, na jehož hrázi byla před několika léty zbudována boží muka s obrázkem sv. Huberta, patrona všech myslivců. Muka natolik zapadla do koloritu zdejší krajiny, že vnímavému pozorovateli připadá, jako by tam patřila odjakživa. Tuto drobnou sakrální památku zde nechal umístit v roce 2002 Rakušan Rudolf Kaltenböck, který sem poprvé zavítal v roce 1990. Od této chvíle se sem několikrát vrátil, až nakonec začal do zdejších lesů pravidelně jezdit na hony. Okolní líbezná a poklidem dýchající krajina mu učarovala natolik, že se rozhodl v místech, kde nejraději sedával a kochal se pohledem na stříbřitě se čeřící hladinu rybníka, ve které rozpustile dováděly divoké kachny a jiní vodní živočichové, umístit Boží muka s obrázkem sv. Huberta a mosaznou destičku s nápisem: „Zu Ehren des heilegen Hubertus, Schutzpatron aller Jäger gewidmet, Austria, A.D. 2002“, který v překladu zní: „Ke cti a chvále sv. Huberta, patrona všech myslivců, věnoval Rudolf Kaltenböck, Rakousko. L.P. 2002.“ Zdá se, že se tak rozhodl učinit v době, kdy již začínal tušit, že mu dlouho nebude souzeno do těchto tichých a poetických míst zajíždět. Krátce na to totiž dorazila do Račic smutná zpráva, že Rudolf Kaltenböck odešel tam, odkud již není žádného návratu.
A tak obrázek sv. Huberta spolu s pamětní destičkou pod ním zůstávají jedinou vzpomínkou na tohoto milého a tichého rakouského myslivce, kterému Drahanská vrchovina a Račice tolik učarovaly.
(Z knížky PhDr. Dagmar Stryjové
Městys Račice – historie a současnost)
Rybník Srdíčko
Na horním konci Račic, při silnici směrem na Bukovinku, se nachází menší rybníček zvaný Pod Zámkem nebo též Srdíčko. Dříve sloužil hlavně jako rezervoár vody k hašení požárů. V letech 1935/36 byl upraven na pěkné koupaliště s dřevěnými kabinami. Po válce se z něj však postupně stalo skladiště odpadků. Proto ve druhé polovině 20. století bylo přikročeno k jeho opravě a rybníček se stal znovu, zejména v létě a v zimě, vyhledávaným místem trávení volného času račických dětí a mládeže.
(Podrobněji o rybníčku Srdíčko v oddíle Historie.)
Tři rybníčky
Srdíčko je napájeno malým potůčkem tekoucím od Říček. Přitéká z Vidlářky. Než se dostane pod zámek, musí protéci třemi rybníčky, které nechal vybudovat v lesích jako zámecký rezervoár rytíř Jan Huschka z Ratschitzburgu, jenž vlastnil Račice v létech 1802 – 1818. Jak se dovídáme z listiny, která byla nalezena při opravě radnice v báni její věžičky, bylo v roce 1807 takové sucho, že úroda byla zničena a lesní stromy usychaly. Také zámek, který byl až do té doby zásobován vodou z Oslí studánky u Říček, přiváženou oslíkem ve dvou vědýrkách, trpěl nedostatkem vody. Proto byly dva prameny, které tekly podél cesty vedoucí k Říčkám, spojeny s nově zachyceným pramenem a byly vytvořeny tři umělé nádrže (rybníčky), z nichž byla voda dopravována dřevěnými korýtky na zámek. Roku 1912 byla korýtka nahrazena železným potrubím.
O račickém hastrmanovi
Tak jako každý mlýn na Hané i ten v Račicích měl svého hastrmana. Byl to malý, zeleně oděný mužíček, který sídlil pod mlýnským náhonem. S oblibou sedával na lamfeště u mlýna, nebo na zhlaví vodního kola a za slunečných dnů rád zavěšoval kolem splavu pentličky, aby přilákal děti, které pak lehce stáhl do hlubiny pod splavem, kde měl uschovány hrnečky na jejich dušičky. Ještě kolem dvacátých let minulého století bylo dost těch, kteří na hastrmana věřili a tvrdili, že ho viděli. Jedním z nich byl i jeden velmi šikovný a svědomitý dělník, který v té době ve mlýně pracoval. Každou svěřenou práci vždy svědomitě a velmi dobře vykonal, avšak jít večer namazat čep vodního kola vždy důsledně se slovy: „Tam nejdu, je tam hastrman“, odmítal. Dokonce i ve dne, když šel v uvedená místa, tak vždy jen s lýčeným provazem. To aby se mohl ubránit, kdyby ho snad hastrman chtěl utopit. Provaz si upletl z lipového lýka a zavěsil tak, aby byl vždy rychle po ruce. Většina obyvatel mlýna však popisovala hastrmana jako dobromyslného, mírumilovného staříka, kterému bylo neustále zima a který se rád ohříval ve mlýnici u kamen. Nikdy nepřišel s prázdnou, vždy donesl košík ryb.
Kolega račického hastrmana sídlil ve Víchově rybníčku, lesní tůni nad pístovickým rybníkem. O vzniku této tůně se vyprávěla pohádka, že tu kdysi stával skleněný zámek, který se za hříchy jeho obyvatel propadl do země. V určité dny bylo v nočních hodinách vidět záři světel propadlého zámku a bylo slyšet hlasy jeho obyvatel, kteří se marně snažili dostat opět nahoru. Jiná pověst vyprávěla, že se tu utopil myslivecký mládenec, který neměl v hrobě pokoje a strašil pocestné, kteří procházeli kolem.
S érou počítačů, mobilních telefonů a dalších výdobytků moderní techniky většina těchto krásných příběhů z vesnických mlýnů a rybníků pomalu upadá v zapomnění. Jediné, co stále ještě zůstává, je pohádková poezie oněch tajuplných míst.
(Z knihy Dagmar Stryjové
Pokog swaty u nas panug)
Tvorba tohoto webu: www.servis-pc-vyskov.cz I Bc. David Viktorin 2014 - 2018
© PhDr. Dagmar Stryjová 2014 - 2020 - chráněno autorským právem
