Zajímaví rodáci a krajané

« Zpět

Pro zobrazení článku klikněte na jméno rodáka či krajana, stejným postupem článek zavřete.

Alois Hudec

Olympijský vítěz ve cvičení na kruzích v roce 1936 v Berlíně




Bezesporu nejslavnějším račickým rodákem je absolutní mistr světa v nářaďovém tělocviku z Paříže z roku 1931 a olympijský vítěz v rozporu na kruzích na olympiádě v Berlíně v roce 1936 Alois Hudec. Narodil se 12. července 1908 v Račicích. Byl předposledním z devíti dětí, z nichž dvě v útlém věku zemřely. V roce 1913 těžce onemocněl na záškrt a maminka ho musela nést přes 10 km pěšky na zádech do Vyškova k lékaři. Zachránila mu tím tenkrát život. Podle slov pana doktora prý totiž stačilo přijít jen o půl hodiny později a malému pacientovi již nebylo více pomoci. Ale vykřesal se z toho. Měl dobrý venkovský kořínek. Ostatně je až zarážející, jaké byly počátky výcviku budoucího absolutního mistra světa v nářaďovém tělocviku v Paříži a olympijského vítěze ve cvičení na kruzích na olympiádě v Berlíně ve srovnání s dnešními možnostmi našich i světových sportovců. Starší Franta postavil na zahrádce za pomoci kamaráda první hrazdu. Později k ní přibyla i bradla, na kterých oba pilně cvičili. Jako žíněnka posloužil zrytý záhonek, či čerstvě rozhozená sláma nebo kupka sena na zahrádce. Ke cvičení využívali každé volné chvilky a nezřídka se stávalo, že si běželi o přestávce domů zacvičit i ze školy. Bydleli totiž přímo naproti ní.

Celkově však nebyly zpočátku podmínky pro tělovýchovu v Račicích právě nejlepší. Obyvatelé jakýmkoli novotám, tedy ani Sokolu, v té době příliš nepřáli. Rozhodující zlom nastal teprve až v roce 1909, kdy přišel do vesnice nový, pokrokově smýšlející učitel Antonín Bébar, sokol tělem i duší. Záhy získal nejstaršího z pěti bratrů Hudcových – Antonína, do cvičení. Postupně se stali členy Sokola i jeho dva mladší bratři Josef a František, a když byly Lojzovi čtyři roky, začal s nimi chodit do cvičení i on. Když byl v roce 1919 zakládán v sousedních Ježkovicích Sokol, jehož náčelníkem se stal Lojzův učitel, pozval tehdy jedenáctiletého hocha na první cvičební hodinu, aby ukázal členstvu, co všechno se dá na nářadí zacvičit.

V srpnu 1920 se vrátil z Ruska domů nejstarší z bratrů Hudcových, Antonín, který byl ověnčen sportovní slávou přeborníka sibiřských legií. Od této chvíle se bratři Hudcové opět začínali objevovat v celé své kráse na veřejných cvičeních. A pod Tondovým vedením se začala zdárně zvyšovat i Lojzova výkonnost. Sám Lojza na toto šťastné období svého života vzpomínal následovně:
„V roce 1920 se vrátil z legií nejstarší bratr, přeborník sibiřské armády. Těšil jsem se na jeho příchod do tělocvičny a na jeho první cvičení. Zvlášť hluboce na mne zapůsobilo to první, na bradlech. Viděl jsem v něm vzor a začal ho napodobovat. Stal se náčelníkem jednoty a naším vedoucím družstva při cvičení na nářadí.“ Na druhé straně si ale také posteskl: „Bratr Tonda byl na mne velmi přísný. Někdy až do té míry, že mi kazil náladu ze cvičení. Bratrova přísnost mne však vychovala k houževnatosti a přísné sebekázni, takže jsem pak býval přísný i sám na sebe a nikdy jsem nepovolil a neslevil ze cvičební tvrdosti.“ V roce 1923 začal pro Lojzu obyčejný život učně brněnské Zbrojovky. V dílně si všiml pilného a svědomitého učně mistr Kartouz, starosta bílovického Sokola, který si milého a učenlivého hocha velmi oblíbil. Když pak zjistil, v jakých chudičkých poměrech vyrůstá a jaký nadaný sportovec je, začal se mu maximálně věnovat. V roce 1926 se Alois Hudec poprvé účastnil jako dorostenec závodů na 8. všesokolském sletu v Praze. Další Hudcovy sportovní úspěchy přerušil nástup do vojenské presenční služby. Nejdříve v Šumperku, pak u radiočety 7. dělostřelecké brigády v Lipníku nad Bečvou. Po návratu z vojny začal znovu závodit.



31. května 1931 se zúčastnil prvního vyhledávacího závodu pro zařazení do reprezentace na mistrovství světa v nářaďovém tělocviku v Paříži. Do Paříže odjížděla skupina v pátek 3. července 1931. Mistrovství probíhalo v rámci Světové koloniální výstavy den před Lojzovými třiadvacátými narozeninami. Namáhavý den pro něj začal ve čtyři hodiny ráno budíčkem a skončit v deset hodin večer obrovským úspěchem. Hudec byl jediným z celého pole závodníků, který splnil podmínky šedesátiprocentního bodového zisku ve všech disciplínách. Necvičilo se totiž jen na nářadí, ale součástí závodů byl i šplh a další atletické discipliny. Po tomto závratném úspěchu nastaly opět všední dny naplněné tvrdou prací a každodenní dřinou v Národní bance, kam byl po pařížských mistrovstvích přesunut, aby měl lepší podmínky pro trénink na mistrovství světa družstev i jednotlivců, které se mělo konat v roce 1934 v Budapešti. Na připravované závody se Hudec od počátku svědomitě a systematicky připravoval. Věřil, že zopakuje svůj úspěch z Paříže. Leč štěstěna je velmi vrtkavá dáma a její pomíjivá náklonnost se spolu s lidskou závistí projevila i v tomto případě. Závod dokončil, svému družstvu pomohl svými výkony, a zejména vítězstvím na kruzích, v celkovém hodnocení ke druhému místu, ale cena, jakou za to musel zaplatit, byla příliš vysoká. František Erben o tom tehdy v jednom ze sokolských časopisů napsal:
„Účast Hudcova na závodu byla do posledních dnů nejistá. Má natržený sval počínajíc od bederních obratlů jdoucí na kost pánevní. Nejenom, že cvičení za tohoto stavu nebylo pro něho ničím radostným, Hudec trpěl při cvičení fyzickou bolestí a některé cviky pro bolest nemohl vůbec provádět. Kdyby Hudec nebyl závodil, počítaly by se body Kollingrovi, který je o 4,3 bodů za ním a byli bychom třetí. Kdyby byl Hudec zdráv, byl by se dostal v čelo všech, a tím přebornictví družstva by bylo jistojistě naše. Proto si zasluhuje Hudec lásku a úctu všech.“ Postupně se však stav svalů začíná lepšit až do té míry, že bolesti v kříži již téměř nepociťuje. Jeho prvním závodem po zranění byl v listopadu 1935 závod ČSO ve volných sestavách, kdy se i přes velmi kratičkou přípravu umístil na druhém místě za vítězným E. Löfflerem. K vítězství mu chyběla pouhá jedna desetinka bodu. Koncem ledna 1936 proběhl první vyhledávací závod pro sestavení olympijského družstva pro Berlín. Protože Hudec nechtěl před Olympijskými hrami riskovat další zranění, závodil pouze o umístění do družstva bez nároku na pozici na špici. Přesto se umístil na druhém místě a v posledních třech vyřazovacích závodech konaných, bez účasti obecenstva, dokonce na prvním. Vedle něj se do olympijské sestavy probojovali ještě: Löffler, Gajdoš, Petráček, Kollinger, Povejšil, Sládek a Tintěra. Náhradníky se stali Věchet a Hospodka.

Olympijský stadion byl denně zaplněn obecenstvem téměř až do posledního místečka. Povzbuzování domácích sportovců bylo bouřlivé, někdy až ohlušující a působilo velmi depresivně na závodníky jiných národů. Jak sám Hudec po letech ve svých vzpomínkách napsal: „Pro Čechy to byl pekelný ohlušující kotel drásající nervy a působící velmi neblahým dojmem na bojovou morálku a závodnickou psychiku všech.“ A tak když přišlo na řadu cvičení na kruzích a Hudec obdržel za povinnou sestavu 9,4 bodu, požádal k velikému údivu rozhodčích okamžitě o opravu, za kterou obdržel 9,663 bodů, což již, pokud by se druhý den zdařila volná sestava, dávalo naději na zlatou olympijskou medaili. A přišel druhý den soutěží a s ním i úspěch nejbáječnější. Po velmi zdařilé sestavě na kruzích zlatá olympijská medaile. Sám Hudec vzpomíná na tento svůj obrovský životní úspěch následovně:

„Když jsem nastupoval druhého dne na volnou sestavu, všechen ruch a rámus obecenstva v hledišti rázem ustal a mě to velké ticho zarazilo. Několik vteřin jsem klidně visel a pak zvolna upažením a vypnutými pažemi přešel z visu do vzporu v přednosu. Všechny stoje, rozpory a výdrže jsem cvičil přesně, v klidu a držel dvakrát tak dlouho, aby rozhodčí neměli důvod ke srážce bodů. Když jsem ohnivým švihem sestavu dokončil a zůstal nehybně stát, propuklo takové nadšení, jakého tu žádný cizinec nedosáhl. Obdržená známka spolu se známkou za povinnou sestavu byla v součtu nejvyšší známkou v celém závodě a ve všech disciplinách. Za tento výkon jsem obdržel nejen zlatou medaili, ale i zvláštní cenu za nejlepší výkon v celém závodě, překrásnou knihu Olympia s 95 fotografiemi z řecké Olympie. Myslím si, že jsme v Berlíně lepšího umístění ani dosáhnout nemohli. A jaké byly moje pocity? Krásné. Pociťuji velké uspokojení nad tím, že se mi podařilo zvítězit v obávaném Berlíně alespoň na kruzích a umístit se na 4. místě v celkovém pořadí v prostředí, ve kterém jsme se cítili jako v jámě lvové. Takového úspěchu nám Němci jistě nepřáli. To byl můj největší úspěch a zážitek z mé gymnastické kariéry, a to mě blaží u srdce.“

A po návratu domů opět začaly všední dny naplněné přes den poctivou prací a těžkou dřinou v bance, večer pak další směnou v tělocvičně, kde začala příprava na mistrovství světa jednotlivců, které se mělo konat v roce 1938 v Praze. Mezi tím však následovalo ještě několik mezistátních utkání mezi jednotlivými evropskými celky, kde se opět ukázala Hudcova skvělá forma a pevná vůle vítězit.

Mistrovství světa se konalo u příležitosti 10. všesokolského sletu ve dnech 30. června až l. července 1938 v Praze. Vzrůstající napětí mezi ČSR a Německem se odrazilo i na samotných závodech. Na mistrovství světa do Prahy přijelo pouze 8 družstev. V družstvech byli první Češi, v jednotlivcích Gajdoš. Hudec získal nejvíce medailí, celkem 6. Brzy na to se mezinárodní situace rapidně zhoršila, a jak se ukázalo, také osud posledního ostrůvku demokracie ve střední Evropě byl záhy zpečetěn. Přišel osudný Mnichov, pak 15. březen 1939 a Československo jako suverénní stát bylo vymazáno z mapy Evropy. Avšak nic netrvá věčně, a také válka jednou skončila. Po šesti letech se konečně znovu vrací do tělocvičny a 11. ledna 1946 cvičí poprvé po dlouhé odmlce opět pro diváky. Ví, že příliš netrénoval, chybí mu jistota. Slavný veletoč na hrazdě končí daleko za žíněnkami. Betonová podlaha pod parketami je silnější a odolnější než jeho kosti. Celé měsíce pak leží s roztříštěnými patami v nemocnici. Svět uhání dál a lidem se točí hlava ze starostí, které je v poválečných letech čekají. U jeho nemocničního lůžka řídnou návštěvy, až zůstává jedna jediná. Jeho věrná manželka. Ale uzdravil se. Pak přichází rok 1947 a ČOS si na Hudce znovu vzpomněla. Připravuje se totiž mezinárodní závod Dánsko – Československo, a poté zájezd do Ameriky. Co na tom, že má v rodném listě datum narození 1908. Byl přece vždy vynikajícím sportovcem. A jak již bývá jeho zvykem, na mezistátním závodě ČSR – Dánsko, který se konal v dubnu 1947 v Kodani, opět vítězí a dopomáhá tím také k celkovému vítězství celého československého družstva. Při zpáteční cestě následuje krátké veřejné vystoupení v Malmö, kde však při veletoči na hrazdě náhle pociťuje silnou nevolnost. Tato příhoda jej varuje, aby aktivního závodění zanechal. Po návratu domů se domlouvá s manželkou, že po utkání s Amerikou za dva měsíce v New Yorku svou závodnickou činnost definitivně ukončí.

V Americe Hudec opět s velkou převahou o celých 5,1 bodů nad Američanem druhým v pořadí vítězí, a opět tím dopomáhá svému družstvu ke konečnému celkovému vítězství. Avšak jeho rozhodnutí, skončit s aktivní závodní činností, je již nezvratné. Po příjezdu domů ukládá sportovní dres s lvíčkem do skříně. Olympiáda v Londýně se již odehrává bez něho. Mizí veřejnosti z očí. Lid země, jejíž hymnu tolikrát slýchával, ale nezapomněl. V roce 1954 získává titul Zasloužilý mistr sportu. Také obyvatelé jeho rodné vesničky na svého slavného rodáka nikdy nezapomněli. A jakoby symbolicky v den, kdy si celý národ připomínal poslední rok trvání Československé republiky, v jejíž historii se Hudec stal svými výkony nesmazatelnou legendou, mu 28. října 1992 na budově Sokolovny, ve které tak rád cvičíval a která položila základy k jeho světové proslulosti a slávě, odhalila další nezapomenutelná olympijská legenda Věra Čáslavská pamětní desku, kde je zlatým písmem napsáno: „Zde cvičil račický rodák, bratr Alois Hudec, mistr světa a vítěz ve cvičení na kruzích na olympiádě v Berlíně v roce 1936.“

Jak skromně a tiše žil, tak také skromně a tiše odešel z tohoto bolestí, ale i štěstím naplněného světa. Na jeho scénu přicházejí stále noví a noví sportovci, kteří ve špičkových podmínkách šíří slávu našeho sportu ve světě. Žádný z nich se však už nikdy nezapíše do jeho historie tak výraznými písmeny, jako skromný, tichý a nenápadný račický rodák, Moravan Alois Hudec.

Z knihy PhDr. Dagmar Stryjové Alois Hudec, račický olympijský vítěz

Msgre. ThDr. František Bulla

Předseda Ústřední jednoty Raiffeisenek




Msgre ThDr. František Bulla, český papežský komoří, biskupský rada, předseda Ústřední jednoty Raiffeisenek, Jednoty hospodářských družstev v Brně, člen správní rady Moravské banky a dalších organizací, se narodil 14. února 1868 na čp. 69 v rodině račického rychtáře Tomáše Bully.

Již odmalička udivoval všechny své učitele nevšedním nadáním a rozhledem, a proto mu rodiče na doporučení faráře Antonína Krále umožnili pokračovat v dalším studiu na gymnáziu a později na bohosloveckém ústavu v Brně, kde byl 27. července vysvěcen na kněze. Protože po celou dobu brněnských studií patřil mezi nejnadanější žáky ústavu, byl poslán na vyšší bohoslovecká studia do Vídně, kde dosáhl titulu doktora bohosloví. Po návratu z hlavního města rakouského mocnářství se 9. srpna 1903 stává profesorem a krátce na to regentem chlapeckého semináře v Brně. Roku 1909 je jmenován asesorem a v roce 1914 papežským komořím. Významné bylo také jeho působení na poli národohospodářském. V roce 1898 byl zvolen předsedou Ústřední jednoty Raiffeisenek.

Od této chvíle stál v jejím čele až do konce svého života, tedy plných 31 let. Pod jeho vedením se tato instituce postupně přeměnila v přední a nejstarší výpomocnou zemědělskou organizaci na Moravě, která v roce 1928, kdy Bulla dovršil šedesát let svého života, již sdružovala vedle 702 kampeliček také 42 hospodářských družstev a byla jednou z nejvýznamnějších organizací pečujících o hospodářské, společenské a kulturní povznesení venkova. František Bulla se podílel také na založení Moravské agrární a průmyslové banky v Brně, ve které od jejího prvopočátku zastával funkci předsedy dozorčí rady a od roku 1917 byl i členem jejího správního výboru. Vedle rozsáhlé činnosti na poli hospodářském byl ThDr. František Bulla činný také vědecky. A to zejména poté, co se stal řádným profesorem filozofie a fundamentálního bohosloví na bohosloveckém ústavu v Brně. Pravidelně přispíval do církevního časopisu Muzeum a psal vědecké práce z oboru sociologie a filozofie.

Zemřel po těžké nemoci 24. dubna 1929 večer. Jeho pohřbu se vedle příbuzných, dlouholetých spolupracovníků a četných přátel osobně zúčastnil také ministr Msgre Dr. Jan Šrámek a spolu s ním i četní poslanci a senátoři, zástupci brněnské kapituly, různých úřadů, peněžnících ústavů a korporací a 50 kněží. Posledním místem jeho odpočinku se stal tichý křtinský hřbitůvek. Bullův hluboký humanismus a soucítění s chudými a trpícími se projevil i po jeho smrti. Zůstal po něm jeden a půl milionu korun, které ve své závěti odkázal většinou na dobročinné účely.

Z knihy PhDr. Dagmar Stryjové Městys Račice – historie a současnost

Alois Kotzmann

Organizátor hasičského hnutí na Moravě




Narodil se 1. května 1867 v Račicích v rodině řídícího učitele. Když byly chlapci čtyři roky, přestěhovala se rodina do nedalekých Pozořic, kde malý Alois absolvoval obecnou školu. Od roku 1878 pokračoval v dalším studiu na gymnáziu v Brně, kde také v roce 1886 s výborným prospěchem odmaturoval. Jeho prvním pracovištěm se stal Mouřínov na Vyškovsku, poté Hodějice u Slavkova a Milotice u Kyjova, odkud po složení příslušných učitelských zkoušek přichází na obecnou školu do Koryčan, které se mu poté až do konce života stávají jeho novým domovem. Zde skládá zkoušku způsobilosti pro vyučování na měšťanských školách, což mu umožňuje stát se v roce 1920 ředitelem koryčanské měšťanské dívčí školy. Zde také odchází po 42 letech působení ve školství v roce 1928 na zasloužený odpočinek. Po celou dobu svého učitelského působení v tomto svérázném jihomoravském městečku byl znám nejen jako přísný, avšak spravedlivý učitel, ale též jako vůdčí představitel koryčanského společenského, kulturního a politického života. Byl předsedou místního čtenářského spolku, předsedou okresního osvětového sboru a osvětové komise, v okresním učitelském spolku Komenský zastával po 19 let funkci jednatele, působil jako obecní kronikář, okrskový zpravodaj skautů a dirigent místního pěveckého sdružení. Byl zakladatelem a dirigentem mladé hasičské kapely. Mimo to řídil také ochotnické divadlo, koncerty a úspěšně vedl i řadu dalších kulturních a společenských aktivit. Nejvíce volného času však věnoval hasičskému hnutí, ve kterém začal pracovat již jako mladý učitel. Na žádost obecního zastupitelstva založil v roce 1898 v Koryčanech hasičský sbor, jehož se stal místostarostou a prvním náčelníkem. V uvedené funkci poté setrval až do roku 1931, tedy plných 33 let. Pod Kotzmannovým vedením se koryčanský Spolek dobrovolných hasičů stal záhy vzornou hasičskou jednotou hasičské župy č. 38 Kyjovské. V roce 1906 byl Kotzmann zvolen také do jejího výboru. Od této chvíle zde působí nepřetržitě až do své smrti nejdříve jako člen, pak místostarosta a od roku 1915 jako úřadující a od 11. července 1919 jako volený starosta. V roce 1927 byla Kyjovská hasičská župa č. 38 z úcty ke Kotzmannově osobě pojmenována jeho jménem. Kyjovskou župu úspěšně vedl až do své smrti v roce 1938. Mimo to však zastával i řadu dalších funkcí. V roce 1920 byl zvolen delegáty moravských žup do Ústředního výboru Moravské zemské jednoty hasičské, kde se v roce 1926 stává předsedou jejího organizačního odboru. O dva roky později, v roce 1928, se stává členem výboru Svazu dobrovolného hasičstva československého a předsedou jeho organizačního odboru. V roce 1929 je zvolen do funkce jednatele Moravské zemské jednoty hasičské a současně se stává i šéfredaktorem časopisu Hasičská ochrana, který byl mluvčím moravského hasičstva, tlumočníkem jeho přání, tužeb a snah.

Zemřel 19. března 1938 v pozdních nočních hodinách. Na poslední cestě životem doprovázelo Aloise Kotzmanna na 800 hasičů ve stejnokrojích, kteří se sem sjeli z nejrůznějších koutů Čech, Moravy a Slovenska. Jménem Svazu československého hasičstva a Slovenské zemské jednoty hasičské se s ním rozloučil Gustav Hedánek, jménem Moravskoslezské zemské jednoty hasičské její první náměstek Josef Bubela.

Z knihy Dagmar Stryjové Městys Račice – historie a současnost

Ing. Karel Šrogl

Dr. Tech. H.C. Ing. Karel Šrogl, přední lesnický odborník Rakouska-Uherska




Vrchní lesní rada a dlouholetý správce račického panství Ing. Karel Šrogl patřil mezi přední lesnické odborníky Rakousko-Uherské monarchie a po jejím rozpadu i nově vytvořené Československé republiky. Narodil se 18. července 1860 v Hořovicích v Čechách.

Jeho otec Matěj Šrogl zde působil jako majitel soukromé školy. Matkou malého Karla byla dcera c. k. kontrolora z Horních Počernic Marie Nebeská, jejíž bratr Ferdinand působil jako lesní správce na panství Plazy v Čechách. Když byly Karlovi čtyři roky, přestěhoval se otec s rodinou do Olovnice u Kralup, kde koupil statek. Zde prožil chlapec společně se svými sourozenci dětství a část svého mládí. Když mu bylo 16 let, zemřel otec a o čtyři roky později i Karlova matka, takže hoch se musel starat sám o své mladší sourozence, z nichž se proslavil jako hudební skladatel jeho mladší bratr Josef. S výchovou dětí Karlovi vydatně pomáhala jeho babička Marie Nebeská, která mu vedla domácnost i poté, co se stal správcem panství v Račicích. Svou lesnickou kariéru začal na teplickém panství. V té době složil také s výborným prospěchem zkoušku pro samostatné lesní hospodáře, která mu v roce 1887 (tehdy mu bylo pouhých 27 let) otevřela dvéře k získání místa nadlesního a ředitele velkostatku barona Palma v Račicích. Významně mu v tomto směru pomohla jednak přímluva tharandtského profesora Neumeistera a zejména jeho německy psaný spis Über den Einfluss des Lichtes auf die Erziehung der Hochwaldbestände (O vlivu světla na výchovu vysokého lesa), který připojil ke své žádosti o připuštění ke zkoušce místo tehdy běžně užívaného obligárního deníku. Tato práce se setkala s velkou pozorností zkušební komise a její předseda si ji vyžádal pro uveřejnění v Časopise České lesnické jednoty, kde vyšla jako Šroglova odborná lesnická prvotina.

V Račicích působil téměř padesát let (do roku 1935), kdy odešel na zasloužený odpočinek. Po celou dobu svého pobytu v této malebné vesničce, vklíněné do prvních výběžků Drahanské vrchoviny, se usilovně věnoval správě račických lesů, které pod jeho vedením velmi vzkvétaly, a své vědecké činnosti. Byl propagátorem a stoupencem tzv. kulisového systému hospodaření, díky čemuž se mu podařilo učinit z račických lesů výnosné lesní hospodářství. Stranou svého zájmu však neponechal ani přidružené otázky, jako byla např. správa cest. Systematicky budoval síť lesních cest, dbal na vysazování mladých kultur a jejich ochranu. Své názory a výsledky práce poté shrnul v odborné studii nazvané Der forstliche Zinsfuss und Bodenwert (Lesní úroková míra a hodnota půdy) uveřejněné v roce 1899. Zajímal se také o škůdce ničící lesní porosty. Výsledkem jeho pozorování byla v roce 1923 zveřejněná studie „Mniška a lesní zařízení“. Práce z roku 1927 nazvaná „Pruhové seče obrubní“, byla výsledkem jeho téměř patnáctiletého studia působení pruhových náseků na růst lesních porostů. Došel v ní k závěru, že u smrkových porostů se osvědčují pruhy širší, u bukových porostů pruhy užší. Ukázalo se, že pruhy odolávají větrům mnohem lépe než jednotlivci. V roce 1930 se znovu vrátil ke svému oblíbenému tématu článkem „O lesní rentabilitě“.

Snažil se o zvýšení trvanlivosti káceného dříví odkorňováním stromů nastojato před jejich kácením. Uvedené metodě se věnoval v roce 1937 v článku „O vysoušení dřeva nastojato za účelem zvýšení jeho trvanlivosti“. Vyvrcholením jeho vědeckých pozorování je nejrozsáhlejší práce „O zúročení lesního kapitálu“, kterou předložil k posouzení prof. Dr. Hašovi. Dříve než však mohl vyhovět některým jeho námitkám, zemřel. Proto jeho nejznámější práce „Fysiologické základy vzrůstu lesního porostu. Pojem zakmenění“, vyšla až v roce 1940 díky prof. Ing. Dr. Otakaru Farskému, který ji upravil pro tisk. O Šroglovy závěry a metody ochrany lesa byl velký zájem i v zahraničí. Šrogl byl členem řady různých lesnických spolků a sdružení, jako bylo např. Volné sdružení lesních správ, Moravskoslezský lesnický spolek, Ústřední jednota čs. lesnictva, mnišková komise, Masarykova akademie práce aj. Byl členem čs. Akademie zemědělské a členem komise pro II. státní zkoušku na oboru lesního inženýrství Vysoké školy lesnické v Brně. Ta také vzdala v roce 1929 u příležitosti desetiletého trvání školy hold Šroglově celoživotní práci udělením čestného doktorátu technických věd.

A i když mu bylo na této škole nabídnuto místo profesora pěstění lesů, odmítl, protože v té době již natolik srostl s lesy kolem Račic, že odloučení od nich by bylo pro něj velmi bolestné. Za dobu svého působení na račickém panství se mu totiž podařilo přivést zdejší lesy, jeho předchůdci značně zanedbané, do vzorného pořádku, což s sebou přinášelo i nebývalé rozmnožení lesní zvěře. A to až do té míry, že v té době nebývalo vzácností spatřit i za bílého dne Ve Žlebě velká stáda jelení zvěře. Ve prospěch velkostatku někdy velmi citelně zasahoval také do hospodaření obce Račice, ovšem je třeba říci, že se tak téměř vždy dálo jen k jejímu prospěchu. Z jeho iniciativy došlo např. v roce 1891 v Račicích k založení Spolku dobrovolných hasičů, v jehož čele poté stál celých 23 let jako starosta, k založení Sokola a dalších organizací. Samotné račické panství spravoval a řídil téměř půl století. 1. května 1935 odešel na zasloužený odpočinek. Odstěhoval se do Brna, kde 3. prosince 1938 uprostřed pilné práce a pilných studií orientálního umění zemřel.

Z knihy PhDr. Dagmar Stryjové Městys Račice – historie a současnost

MUDr. Jaromír von Mundy

Zakladatel rakouské vojenské sanitní služby




Evropsky i světově velmi uznávanou osobností se stal MUDr. Jaromír von Mundy, který se narodil 3. října 1822 na hradě Veveří u Brna, avšak celé své dětství a mládí prožil v Račicích, které měly velký vliv na formování jeho životních postojů i jeho pozdější lékařské kariéry. Byl nejmladším synem známého brněnského podnikatele barona Jana Mundyho a jeho manželky hraběnky Isabely, rozené Kalnoky z Köröspatak. Celé své dětství a mládí prožil na zámku v Račicích, který jeho otec koupil počátkem roku 1830 za 335 000 zlatých rakouských ve stříbře od dědiček Jana Huschky z Ratschitzburgu - Anny, Cecilie a Rosalie. Zde, uprostřed hlubokých lesů, vlnících se jako zelené moře kolem pyšného račického zámku, osnoval své romantické plány a sny, ale také s velkým znepokojením sledoval zhoršující se zdravotní stav své matky, hraběnky Isabely, která trpěla neustále se zhoršující duševní poruchou, která ji nakonec přivedla do ústavu choromyslných ve Vídni, kde po mnoha strastiplných létech 13. prosince 1866 zemřela. Jaromír nejdříve vystudoval gymnázium v Brně, a poté mu jeho otec určil kariéru duchovního. Mladý muž sice do semináře nastoupil, ale necítil se zde šťastným. Stále víc a víc ho přitahovala medicína. Ve svém volném čase často navštěvoval choré trpící vážnými nemocemi, jako byla např. cholera, či nevyléčitelně nemocné, což posléze vedlo k jeho rozhodnutí, že ještě před vysvěcením na kněze z alumnátu odejde. Jeho otce tato zpráva velice rozzlobila. Když ho zlost přešla, poslal syna do Vídně. Zde nastoupil vojenskou službu jako kadet u 49. pěšího pluku, avšak kdykoliv se k tomu naskytla příležitost, navštěvoval nemocné a trpící v tamních nemocnicích a této činnosti věnoval veškerý svůj volný čas a všechny své síly a schopnosti.

Vedení nemocnic však využívalo Jaromírových schopností i jinak. Jak se dovídáme z archivních materiálů, mladý baron plynně hovořil několika jazyky (česky, německy, italsky, francouzsky a chorvatsky) a byl schopen číst a překládat také maďarsky a turecky a navíc si z kněžského semináře odnesl i velmi dobré znalosti latiny, základy hebrejštiny a perštiny. 16. listopadu 1848 byl Jaromír odeslán v hodnosti nadporučíka rakouské armády na italskou frontu, kde se účastnil celého italského tažení. Zde se poprvé setkal s opravdovou válkou v celé její nesmyslnosti a hrůznosti, a tehdy se také poprvé začal vážněji zaobírat myšlenkou, jak raněným vojákům a důstojníků, ležícím často celé dlouhé hodiny a někdy i dny bez jakékoliv pomoci na bitevním poli, v jejich těžkém údělu pomoci. Tyto myšlenky jej stále pronásledují a neopouštějí jej ani poté, kdy jej vojenská služba zavádí v roce 1852 jako hejtmana k 6. pěšímu pluku do Haliče, kde dozrává jeho rozhodnutí, zasvětit celý svůj další život službě trpícím, nemocným a raněným. Tyto myšlenky získávají postupně na intenzitě a vedou jej v roce 1855 k rozhodnutí aktivní vojenskou službu opustit a věnovat se lékařství. Ve svých 33 letech zahajuje studium medicíny na univerzitě ve Würzburgu, kde je po 4 letech pilného a usilovného studia promován 23. května 1859 doktorem lékařství. Jeho disertační práce nese název Beiträge zur Sanitätsreform (Příspěvky k reformě sanitní služby). Poprvé zde mohl v plné míře využít svých otřesných zážitků z italské fronty k návrhům směřujícím k reorganizaci vojenské sanitní služby. Ostatně krátce po své promoci si znovu mohl opět v praxi ověřit akutní potřebu reformy vojenské sanitní služby v nové válce, která vypukla roku 1859 v Itálii. Opět se na vlastní oči přesvědčuje o tom, jak těžké je pomáhat vojákům umírajícím po stovkách na zranění způsobené velkorážními pěchotními zbraněmi, jejichž olověné projektily s nízkou počáteční rychlostí, ale velkou kinetickou energií, měly stejně jako dělostřelecké granáty plněné černým střelným prachem za následek nejen rozsáhlé poškození svalové tkáně a kostí, ale i silné krvácení. To dalo v roce 1864 podnět k založení mezinárodní organizace Červeného kříže, u jehož zrodu společně s jeho zakladatelem André Dunantem stál a o jehož zrození se svými pracemi velmi zasloužil.

Ve druhé polovině 60. let soustředil Jaromír Mundy svou pozornost na studium forem a činnosti existujících vojenských sanitních služeb, zejména anglické, jejíž nepočetné, avšak zato velmi dobře vycvičené a organizované koloniální oddíly neměly v evropských poměrech obdoby. Výsledkem studia i jeho do té doby získaných zkušeností na evropských bojištích byla práce Beiträge zur Reform des Sanitätswesens in Österreich (Příspěvky k reformě sanitní služby v Rakousku), která byla v roce 1866 s úspěchem publikována ve Vídni. Tyto své, dosud neúplné, představy o vojenské zdravotní službě získané studiem a vlastními zážitky, poté doplnil a upřesnil v roce 1866 jako plukovní lékař severní armády na bojišti u Hradce Králové, kde působil v polní nemocnici č. 38 v Pardubicích a po prohrané bitvě řídil evakuaci raněných. Ve dnech 9. až 20. srpna provázel také přednostu I. vídeňské chirurgické kliniky prof. Johanna Heinricha Dumreichera na jeho inspekční cestě po bojištích, jež měla obyvatelstvu a vojákům zajistit nejen pomoc v oblasti bojiště, ale také zabezpečit patřičná zdravotnická opatření. Krátce před vypuknutím prusko-rakouské války v roce 1866 pak bylo výsledkem jeho výzkumů a snažení vybudování lazaretu pro 14 důstojníků a 30 až 40 vojáků v budově bývalé mlékárny v Emilienhofu nedaleko Klosterneuburgu a Kirlingenu. Stalo se tak díky péči řádu maltézských rytířů. Lazaret sloužil svému účelu do 15. listopadu 1866, kdy byl vyklizen.

V té době také Mundyho stále více a více zaměstnává myšlenka, jak zajistit dopravu raněných vojáků z bojišť do zázemí. Inspiraci našel u pruské armády, která odvážela z bojišť raněné stejně jako válečný materiál a vojáky na frontu po železnici. Na Mundyho doporučení proto začíná po bitvě u Hradce Králové také velení rakouské armády využívat k přepravě raněných vojáků do zázemí vedle koňských potahů i železničních vagónů Severní dráhy císaře Ferdinanda. Přeprava raněných se tím sice urychlila, avšak vojáci podstupovali tento převoz v podmínkách velmi nevyhovujících, a to v nákladních vagónech podestlaných slámou či senem. A tehdy baron Mundy přichází s dalším zlepšením. Doporučuje, aby do některých vagónů bylo namontováno 16 podpěr pro 8 nosítek zavěšených na kožených řemenech. Uvedený návrh se osvědčil, a proto jsou od této chvíle uvedeným způsobem a podle Mundyho pokynů, dopravováni ranění ze dvou polních lazaretů u Trutnova do Prahy nebo až do Vídně. Své myšlenky propracoval Mundy do takové dokonalosti, že v roce 1867 mu vynesl prototyp jeho upraveného nákladního železničního vagónu pro transport raněných z bojiště první cenu na světové výstavě v Paříži, ke které přibyl 31. října 1867 Komturský kříž Řádu Františka Josefa a povýšení do hodnosti štábního lékaře. Na doporučení ministra války se stal členem mezinárodní komise pomocné služby s ustanovením, aby byl v případě války jmenován předsedou její technické sekce.



Prototyp sanitního vozu, upraveného z nákladního železničního vagónu pro transport raněných, však nebyl jediným exponátem, kterým na sebe tehdy upozornil. Na pařížské výstavě představil i návrh domu pro kolonii, v níž by se léčili pacienti psychiatrie. O psychiatrii a reformu v léčení duševně chorých se totiž MUDr. Mundy zajímal již od dob studia medicíny. Souvisely zřejmě i s nešťastným osudem jeho matky, o němž jsme se již zmínili. Prvním významnějším teoretickým spisem na téma přístupu k léčení duševně chorých byl Mundyho článek „Für Kardinalfragen der administrativen Psychiatrie“, který zveřejnil v roce 1861 v anglickém časopise pro léčení duševně chorých Mental-Science-Journal. Zde uveřejněné myšlenky poté podrobně rozvedl o tři roky později ve spise Kleiner Katechismus über die Nothwendigkeit und Möglichkeit einer radikalen Reform des Irrens-Wesens (Malý katechismus o nutnosti a možnosti radikální reformy péče o duševně choré), který byl vydán v březnu 1864 v Londýně péčí německého knihkupce Franze Thimma. Pro svou závažnost a polemiku, která panovala v této otázce mezi lékaři, vyšel ve čtyřech jazycích.

V roce 1868 se jako delegát účastnil jednání mezinárodní konference Červeného kříže v Herbstu a následujícího roku prosazuje na mezinárodním sjezdu pomocných spolků názor, že v době války mohou bez velkých obtíží zajišťovat sanitní službu především řády německých a maltézských rytířů. Jeho návrhy se setkávají s velkým ohlasem, a pro oba řády se poté až do roku 1918 stávají závaznými. V roce 1872 byl jmenován profesorem vídeňské univerzity, kde v zimním semestru školního roku 1972/73 přednášel organizaci vojenské sanitní služby. Ve svých přednáškách se zabýval především problematikou hromadných evakuací z území zachvácených epidemiemi a transportem raněných z bojišť nebo z míst živelných katastrof, ale všímal si také dopravy potravin, léků, šatstva, mobilních kuchyní, ošetřoven apod. Na světové výstavě ve Vídni v roce 1873 vystavoval společně se svými přáteli a spolupracovníky prof. Theodorem Billrothem, jedním z nejvýznamnějších chirurgů té doby a redaktorem Wittelshöferem celý sanitní pavilon s lazaretním vlakem a pro zájemce uspořádal soukromou tiskovou konferenci. Na jeho návrh schválilo české velkopřevorství 22. prosince 1874 projekt na zřízení 12 sanitních vlaků, každý o 16 vagónech, pro provádění nejnutnějšího ošetření a přepravu raněných v době války. Ty se poté plně osvědčily v srbsko-turecké válce v letech 1876/77, ve které převzal Mundy organizační vedení srbského vojenského zdravotnictví, jako byly nemocnice, polní lazarety a obvaziště v Bělehradě a na jiných místech, která později výborně sloužila svému účelu i ve válce srbsko-bulharské v letech 1885/86.

Stejně úspěšně si vedl i za války rusko-turecké v letech 1877/78, kdy jako člen organizace Červeného půlměsíce, který sám založil, vedl ve smyslu ženevské konvence z roku 1864 několik nemocnic a ambulancí. Po okupaci Bosny a Hercegoviny v roce 1878 byly nasazeny z Mundyho a velkopřevorovy iniciativy dvě soupravy maltézských sanitních vlaků, které byly v akci nepřetržitě po tři měsíce a převezly asi 3 tisíce raněných a nemocných do nemocnic ve vzdáleném zázemí. Poslední léta Mundyho života patřila především organizaci záchranné služby. V roce 1881 stál u zrodu vídeňské záchranné společnosti, která vznikla jako dobrovolná organizace. Až do roku 1893, kdy ze zdravotních důvodů rezignoval, byl jejím jednatelem. V té době se totiž jeho zdravotní stav začal rapidně zhoršovat. K maniodepresivní psychóze, k níž měl určité dědičné předpoklady po své matce, přibyla i těžká záducha. Konečně 23. srpna 1894 nesnesl své útrapy a v těžké depresi ukončil výstřelem z pistole svůj život pod Sophiiným mostem na nábřeží dunajského průplavu. Pro své kolegy ve vídeňské záchranné službě vždy byl, a také zůstal „strýčkem Jaromírem“, u kterého měli všichni potřební a prostí lidé vždy dvéře otevřené. Vzhledem k tomu, že nespornou příčinou tohoto zoufalého činu byla duševní porucha, byla také rakev s jeho tělesnými pozůstatky vystavena v dominikánském kostele, a poté uložena do čestného hrobu na vídeňském Centrálním hřbitově. Po jeho smrti bylo v pozůstalosti nalezeno 54 řádů a vyznamenání, které však Jaromír von Mundy nikdy nenosil. Navíc vzdor svému baronskému přídomku se vždy podepisoval jen Jaromír Mundy nebo dr. Mundy.


Z knihy PhDr. Dagmar Stryjové Městys Račice – historie a současnost

Michaela Fukačová



Velkou část svého dětství a mládí prožila v Račicích světově proslulá violoncellistka Michaela Fukačová, o které píší světové hudební časopisy jen v samých superlativech. I když patří mezi světovou violoncellovou špičku, vědí však o ní v naší republice většinou jen ti zasvěcení, račické občany z toho nevyjímaje. Narodila se roku 1959 v Brně. Odmalička byla hudebně velmi nadaná. Maminka byla redaktorkou hudebního oddělení brněnského vysílání Československého rozhlasu, otec prorektorem a dlouholetým vedoucím Ústavu hudebních věd na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Veškeré své volné chvíle trávila u svého dědečka Huberta Kupčíka, ředitele základní školy v Račicích, který jí dal poměrně solidní hudební základy.

Po absolvování základní školy pokračovala v dalším studiu na brněnské konzervatoři, a poté na Akademii múzických umění v Praze, po jejímž absolvování se v roce 1985 provdala za svého dánského spolužáka z AMU a odešla s ním do Dánska. Zde ještě absolvovala sólistickou třídu Královské konzervatoře v Kodani, kde v současné době trvale žije se svým druhým manželem violoncellistou francouzským Švýcarem Philippem Murisetem, se kterým má dva syny, dvojčata Filipa a Alexandra.

Je žákyní Mstislava Rostropoviče. V současné době hraje na italský hudební nástroj, jehož tvůrcem je Carlo Tononi. Jeho hodnota je přes dva miliony korun a má ho zapůjčený ze sbírky dánských hudebních nástrojů. Mluví sedmi jazyky. Má spoustu nahrávek u dánské firmy Kontrapunkt (mimo jiné celého Martinů…). 23. června 1996 byla jmenována čestnou členkou Akademie v Sorö, která je nejstarší akademií v Dánsku. V únoru 1996 o ní vyšel obsáhlý článek v časopisu Harmonie a v květnu téhož roku o ní byl natočen štábem České televize i zajímavý dokument, který byl odvysílán koncem téhož roku pod názvem Haló, hudba. Jako sólistka se v současné době uplatňuje v řadě evropských zemí. Znají ji posluchači v USA, Kanadě, Japonsku i jižní Koreji, vystupovala s Českou filharmonií, Státní filharmonií Brno, s Moskevskou filharmonií, Berlínskými symfoniky, English Symphony Orchestrem Londýn, BBC Scottish Symphony Orchestrem, Orchestrem Philharmonique de Radio France Paříž, orchestrem NHK Tokio a s většinou předních skandinávských orchestrů. Jako vůbec první interpret natočila i celé komorní dílo Bohuslava Martinů, oba skladatelovy koncerty a Concertino pro violoncello a klavír.



Z knihy PhDr. Dagmar Stryjové Městys Račice – historie a současnost

Josef Matěj Ferdinand Šrogl



Račice se staly na několik let druhým domovem hudebního skladatele a dirigenta Josefa Matěje Ferdinanda Šrogla, který se ve své úspěšné pedagogické a umělecké činnosti zaměřoval především na oblast Dálného východu, Kubu a zejména dnešní Indonésii, kde také zemřel. Narodil se 30. prosince 1861 v Hořovicích v rodině učitele. Po absolvování obecné a měšťanské školy se začal na přání otce učit sladovnickému řemeslu. Stále víc a víc ho však přitahovala hudba, které se posléze oddal s celou svou duší. Již jako malý chlapec se učil hře na housle nejdříve u Josefa Kratiny, a poté u Josefa Webera v Olovnici. Později se dále vzdělával ve hře na tento hudební nástroj u Antonína Bennewitze v Praze, který ho v letech 1883 – 1886 vyučoval na známé pražské varhanické škole i hře na varhany. Po jejím absolvování působil krátce v orchestru Národního divadla v Praze, zakrátko však odjel do Ruska, kde se stal učitelem hudby nejdříve v Starobělsku v Charkovské gubernii a v letech 1886 -1888 kapelníkem v Rostově. Koncem osmdesátých let přesídlil na Kubu, kde působil v letech 1889 – 1890 jako kapelník a profesor v Havaně.

Zde pravděpodobně vznikla i myšlenka napsat pro klavír a smyčcový kvartet Kubánskou serenádu (Serenata cubana), která se však dočkala své premiéry až o devět let později v roce 1899. Mezi tím podnikl koncertní turné po Číně, Singapuru, Japonsku, Sibiři a Ceylonu a od roku 1890 působil jako ředitel a kapelník hudebního spolku v Astrachani. Nejdelší dobu strávil v Batávii, kde působil v letech 1895-1910 jako ředitel orchestru a hudebního učiliště Tonkunst-Aurora. Po celou dobu svého pobytu v tomto krásném koutu Dálného východu seznamoval své vděčné posluchače s českou hudbou. Uváděl zejména skladby Smetanovy (např. v roce 1905 Vltavu) a Dvořákovy a provedl zde i svou Serenatu cubanu. Po návratu do vlasti žil v letech 1910 – 1919 v Račicích u svého bratra Ing. Dr.h.c. Karla Šrogla, který zde působil jako správce račického panství, odkud občas zajížděl také za svou sestrou Růženou Lhotovou do Prahy.V této době se zajímal zejména o starou českou hudbu a upravil četné skladby starých českých mistrů, jako byli např. František Benda, Josef Mysliveček, J. H. Voříšek, František Pecháček a Leopold Koželuha. V roce 1917 dokonce upravil i Dvořákův violoncellový koncert pro housle a v roce 1913 i některé skladby Paganiniho. Po vytvoření samostatného československého státu se v roce 1920 rozhodl znovu pro návrat do Batávie, kde po čtyřech letech dne 18. ledna 1924 zemřel v Djakartě. Většina jeho skladeb, mezi nimiž vyniká národní balada Kšaft, Fantasie pro dřevěné dechové nástroje, Staroholandská suita pro housle s průvodem smyčcového kvarteta, písně a harmonizace Slovenských spevů, je uložena spolu s jeho úpravami v pražském Národním muzeu.

Z knihy Dagmar Stryjové Městys Račice – historie a současnost

Karel Gryc

účastník vylodění spojenců v Normandii




6. června 2014 si celý pokrokový svět připomněl 70. výročí vylodění spojenců v Normandii, které významným způsobem zasáhlo do dalšího vývoje druhé světové války v Evropě. Jedním z vojáků, který se bojů v Normandii na straně spojenců účastnil, byl i račický rodák Karel Gryc.

Narodil se 29. ledna 1903 v Račicích v rodině chalupníka a tkalce Antonína Gryce a jeho manželky Marie, rozené Slané. Pocházel ze šesti dětí. Základní školu absolvoval v Račicích, a poté se vyučil v Brně v restauraci U tří kohoutů číšníkem. V Brně také po vyučení několik měsíců pracoval, aby si vydělal peníze na cestu do Ameriky, kde chtěl zkusit štěstí. Dříve, než k tomu došlo, však musel absolvovat vojenskou presenční službu, kterou vykonával v době od 1. 10. 1924 do 1. 12. 1925 u 1. horského praporu v Turčianskom Svätom Martinu. Poté mu již nic nebránilo v nastoupení jeho vytoužené cesty do zámoří. Zahájil ji v roce 1926 v Hamburku, kde nějaký čas pracoval jako potápěč při opravách mol, aby si vydělal peníze na další cestu do Ameriky. V roce 1928 se nechal najmout jako topič na palubu zaoceánského parníku, s nímž se po několika týdnech strávených na moři dostal na americký kontinent. Vylodil se v Brazílii. Zaměstnání našel jako číšník u firmy Victor Fleischer Bar a restaurace na ulici Rue Visce de Piraja 89 c. II v Rio de Janeiru. Po několika klidných létech prožitých v této rušné jihoamerické metropoli však do jeho života zasahují dramatické události, které se jako lavina začínají řítit Evropou. Anšlus Rakouska, odtržení československého pohraničního území, vytvoření Protektorátu Čechy a Morava a nakonec vzplanutí nového světového válečného konfliktu, to všechno na Karla Gryce hluboce působí a nutí ho k přemýšlení, jak osobně pomoci jeho milovaném Československu. A proto se v období československé mobilizace na podzim roku 1938 rozhodne dobrovolně přihlásit na čs. vyslanectví v Rio de Janeiru do řad čs. armády. Ale ta o něj zatím zájem nemá. Podruhé se o to pokouší počátkem roku 1940, kdy kontaktuje zahraniční velení armády ve Francii. Avšak opět neúspěšně. Od jejích představitelů je mu pouze sděleno, že by si cestu do Evropy musel uhradit sám z vlastních prostředků. Nakonec v prosinci 1941 se na něj obrací brazilský Chargé d Affaires Nosek s dotazem, zda chce i nadále dobrovolně vstoupit do řad čs. zahraniční armády, která se mezi tím začala formovat ve Velké Británii. Po Grycově kladné odpovědi následuje pozvání na konzulát, kde jsou s ním 25. března 1942 podrobně projednány záležitosti spojené s jeho odjezdem z Brazilie a vstupem do řad čs. zahraniční armády. O měsíc později, 25. dubna 1942, pak Cargé d Affaires Nosek odesílá na exilové Ministerstvo zahraničních věcí ČSR do Londýna zprávu následujícího znění:

„Hlásím tímto, že v nejbližších dnech odsud odjede další krajan, Karel Gryc, jenž se přihlásil do československé zahraniční armády a byl při lékařské prohlídce uznán schopným bez vady. Přihláška jmenovaného byla dvojmo předána britskému generálnímu konsulátu. Karel Gryc se narodil v Račicích 29. ledna 1903, je svobodný a povoláním číšník. Kromě Gryce hlásilo se zde do armády ještě asi 5 krajanů ve vojenském věku a v Sao Paulu as 8. Bohužel žádný z nich však nebyl při lékařské prohlídce uznán schopným bez vady. Podepsán Chargé d Affaires Nosek.“

Poté již události dostávají rychlý spád. Z Rio de Janeira je Karel Gryc odeslán 28. dubna 1942 lodí do Siera Leone v Africe, odkud pokračuje v polovině května téhož roku na palubě lodi Lonbardy dále do Anglie. Vyloďuje se 4. června v Liverpoolu. Prvním místem jeho pobytu na anglické pevnině se stává na několik málo dnů budova Royal Patriotic school, odkud je 8. června 1942 odeslán do Chard, kde je 12. června 1942 oficiálně začleněn do řad naší zahraniční armády. Stalo se tak poté, co 9. června 1942 podepsal prohlášení, v němž se pravilo: „Prohlašuji a svým podpisem potvrzuji, že se dobrovolně dávám k disposici vládě československé a že souhlasím, abych byl zařazen do československé armády, budu-li uznán schopným vojenské služby. Prohlašuji dále, že činnou službu vojenskou u čs. jednotek nastoupím ihned, jakmile budu k tomu vyzván, a že nemám žádných výhrad co do místa anebo zvláštního vojenského služebního zařazení. Než budu povolán k odvodu (presentaci) a k nástupu činné služby vojenské, oznámím ihned čs. voj. evid. úřadu (Czechoslovak Military Office, 114 Park Street, London, W. I) každou změnu svého trvalého bydliště a přesnou novou adresu. V Chard dne 9. června 1942 Gryc Karel.“

Po absolvování nejnutnějšího vojenského výcviku je přidělen v hodnosti četaře ke štábní rotě 1. Československé samostatné brigády v Anglii, která sestávala z velitelství s brigádní štábní rotou, dvou tankových praporů, dělostřeleckého pluku, motorizovaného praporu, motorizovaného předzvědného oddílu, oddílu kanónů proti útočné vozbě, protiletadlové baterie, ženijní roty, spojovací roty, dopravního oddílu, brigádní tankové dílny, lehké dílny, lehké brigádní ambulance, oddílu polního četnictva, polního soudu I. stolice s polní prokuraturou, polní pošty a výchovné čety. Po přecvičení na novou bojovou techniku byla brigáda připravena účastnit se po boku spojenců dlouho připravované operace Overlord, která se měla stát největší vyloďovací akcí z moře v historii. Zúčastnit se jí mělo více než 5 tisíc plavidel, která měla během dne D zajistit přepravu a výsadek takřka 160 tisíc vojáků, námořních pěšáků a příslušníků oddílů commandos.

Protože se však obecné načasování operace muselo odvíjet od počasí, nebyl stanoven pevný termín vylodění, aby bylo možné kvůli počasí invazi o jeden či více dnů odložit. 8. května 1944 bylo rozhodnuto, že oním dnem D bude 5. červen 1944. K vylodění byla vybrána pobřežní oblast ležící mezi městem Caen a poloostrovem Cotentin. Její území bylo rozčleněno do 5 úseků nazvaných Omaha, Utah, Juno, Gold a Sword. Na prvních dvou plážích se měli vylodit Američané, na zbývajících třech Britové a Kanaďané. 5. června však zuřila nad kanálem La Manche prudká bouře, která znemožnila vyloďování, a proto vrchní velitel operace odložil invazi o jeden den, na 6. červen 1944, kdy mělo nad kanálem panovat celkem slušné počasí, za kterého byla operace uskutečnitelná. V tento den vysadilo přes tisíc námořních lodí a 4 200 výsadkových plavidel podporovaných 1 450 děly válečných lodí a 200 protiletadlovými děly na pěti písečných plážích Normandie mezi řekami Orne a Vire ve dvou sledech 12 pěších divizí, 1 tankovou divizi, 4 tankové brigády a 1 brigádu speciálních ženijních tanků. Symbolem celé operace se stala pláž Omaha, která zastínila boje v ostatních sektorech spojeneckého vylodění, protože Američané museli bojovat proti velmi dobře připravenému nepříteli v obzvláště obtížných podmínkách.

Krupobití kulometné palby a zaminované překážky se staly pro ty, kterým se podařilo dostat se v prvních minutách bojů z vyloďovacích člunů na pláž, peklem na zemi. Vzhledem k tomu, že bezprostředně po vylodění ztratily všechny americké jednotky až polovinu svých mužů a z mnoha člunů se zachránilo sotva několik osob, vypadalo to, že americký výsadek se v tomto sektoru utopí v krvi. Nakonec však otřesení a vysílení vojáci našli dostatek odvahy a bojového ducha k tomu, aby se nenechali v postupujícím přílivu postřílet a během několika hodin prolomili Hitlerův léta budovaný Atlantický val. A onen krutý úsek pláže mezi Vierville a Colleville, dnes plný rekreačních domků a tichem dýšící pohody, zůstal již na věky známý jako Krvavá Omaha. Po těžkých a vysilujících bojích se operace Overlord zdařila a na pevnině stanulo velké množství vojáků postupujících do vnitrozemí.

Přímých bojových střetů s nepřítelem se do 8. května 1945 účastnil jako řidič štábní roty kolových vozidel také Karel Gryc. Bojoval u Durkinkenu i na jiných místech západní Evropy. Po osvobození setrval ještě krátký čas v řadách čs. zahraniční armády jako její příslušník, než byl 17. července 1945 demobilizován. 27. 4. 1946 mu byla udělena Čs. vojenská pamětní medaile s označením VB.

Po ukončení bojových akcí a uzavření míru v Evropě se však Karel Gryc již zpátky do Ameriky nevrátil. Od roku 1947 začal působit jako národní správce hotelu v Janských Lázních. Po únorovém převratu v roce 1948 však musel ze správcovského úřadu odejít. Do konce roku 1949 se živil jako rubač a v roce 1950 začal pracovat jako dělník v papírnách ve Svobodě nad Úpou. Když pak v roce 1956 zemřela v Boskovicích maminka jeho manželky, po níž zde zdědili malý domek, rozhodli se oba manželé přestěhovat na Moravu. V Boskovicích našel Karel Gryc novou práci u národního podniku Průmstav Brno, kde začal pracovat jako pomocný dělník. Působil zde do roku 1963, kdy odešel na zasloužený odpočinek. Protože ho to však stále táhlo domů, do rodných Račic, nakonec domek v Boskovicích prodali, koupili si nový v Račicích a přestěhovali se tam. Manželství však zůstalo bezdětné, a proto když po smrti manželky zůstal Karel Gryc zcela osamocen, přestěhoval se na dolní konec vesnice k sestře Mařence. Jeho životní cesta se uzavřela 20. října 1976. Posledním místem jeho odpočinku se stal tichý račický hřbitůvek.

Tvorba tohoto webu: www.servis-pc-vyskov.cz I David Viktorin 2014 - 2017
© PhDr. Dagmar Stryjová 2014 - 2017 - chráněno autorským právem