Račické paměti

« Zpět

Pro zobrazení článku klikněte na název pověsti, stejným postupem článek zavřete.

Pověst o založení Račic



První písemná zmínka o městysi Račicích pochází z roku 1227 a nachází se v testamentu Kojaty z Hněvína Mostu (dnes Most v Čechách), který je také prvním historicky doloženým šlechtickým majitelem Račic. Pocházel ze starobylého panského rodu Hrabišiců, jehož členové zastávali ve své době v Čechách nejvyšší úřady. V erbu měli zlatý štít a na něm dvoje křížem přes sebe položené hrábě, každé o šesti kolících. Kojata Hrabišic měl za manželku Vratislavu. Jejich manželství však zůstalo bezdětné, a proto krátce před svou smrtí odkázal vsi Račice a Drnovice svým dvěma neteřím Eufemii a Svatonii, které se podle prastaré pověsti zaznamenané v roce 1794 v račické farní kronice také staly zakladatelkami hradu budovaného pravděpodobně na místě dnešního zámku. Pověst vypráví:

„Poté, co pan Kojata z Hněvína Mostu učinil poslední pořízení, vyzpovídal se ze svých hříchů a přijal poslední pomazání, odešel na věčnost. Jeho šlechetnou duši oplakávali mnozí, mezi nimi i jeho dvě neteře Eufemie a Svotonie, které svého strýčka nevýslovně milovaly. A měly také proč. Vždyť díky jeho závěti se staly majitelkami poměrně rozsáhlého panství na Moravě, ke kterému patřily vedle několika menších vsí a malého vladyckého dvorce Drnovic u Vyškova také neprostupné hvozdy a hluboké lesy prvních výběžků sem zasahující Drahanské vrchoviny. Když první smutek pominul a nastaly opět veselejší dny, rozhodly se obě dívky odjet na Moravu a obhlédnout své nové državy. Nevybraly si k tomu sice zrovna nejpříhodnější dobu, byl totiž podzim spojený s nepříjemnými plískanicemi a ranními mlhami, které se jako těžký smuteční závoj vznášely nad uplakanou krajinou, ale to naprosto nemohlo dívky odradit od jejich záměru. Svolaly doprovodnou družinu a po několikadenním úmorném putování spletí nekonečně se táhnoucích hvozdů a blátivých cest konečně dorazily k cíli své cesty, vladyckému dvorci v Drnovicích, kde již byly netrpělivě očekávány početnou strýcovou služebnou čeládkou. Po několika pošmourných dnech, vyplněných neustálým deštěm a četnými bouřkami, přišlo opět několik nádherných dnů s blankytně modrou oblohou a příjemně hřejivými paprsky zářivého podzimního sluníčka, které přímo lákaly k vyjížďce.

A obě dívky nezůstaly k tomuto poslednímu lákavému volání přírody hluché.

Večer shromáždily veškerou drnovickou služebnou čeládku na dvoře vladyckého dvorce, aby z jejího středu pečlivě vybraly doprovod k několikadenní namáhavé vyjížďce, neboť nevěděly, co je v neznámém kraji čeká, a současně udělily pokyny zbytku sloužících, kteří zůstali ve dvorci. Brzy ráno pak vyrazily v doprovodu honců a početné lovecké družiny směrem k severozápadu. Hned za Drnovicemi je pohltily hluboké a na zvěř bohaté lesy tehdy ještě málo prozkoumaných hvozdů Drahanské vrchoviny.

Po hodině úmorné jízdy hlubokými a málo prostupnými lesy se před očima užaslých dívek náhle otevřelo nádherné údolí obklopené ze všech stran zlatě a purpurově hořícími lesy Drahanské vrchoviny, jejichž stromy zimomřivě napřahovaly své větve vstříc posledním paprskům podzimního sluníčka. Obě dívky byly tím pohledem natolik okouzleny, že přikázaly svému doprovodu zastavit a rozložit tábor k polední siestě. Když si dostatečně odpočinuly a občerstvily se, daly povel k další cestě kolem potůčku, klikatícího se jako stříbrná stužka údolím. Brzy poznaly, že to se táhne daleko na západ. Po několika desítkách minut další jízdy dorazily k malé vesničce o několika prostých chaloupkách, nacházející se pod hrází obrovského rybníka. Přivítat je přišel chlebem a solí za doprovodu početného průvodu zdejší stařešina Radek, od něhož se obě dívky dozvěděly, že ona vesnička se nazývá Vilémov. O několik set metrů dále se nachází ještě Sokolí, které dostalo jméno podle nesčetných nádherných opeřených dravců, kteří se v okolních lesích četně vyskytují. Vpravo od něho se vypíná kopec Černov, kde kdysi bývalo obrovské opevněné keltské hradiště, a dále ještě následují vsi Bystřec a Hamlíkov. A onen potok, který se jako stříbrná stužka klikatí nedaleko vesnice, nese název Rakovec. Jelikož se již notně připozdilo a okolní příroda potemněla v příslibu nastupující noci, rozhodly se obě dívky využít Radkovy pohostinnosti a přenocovat v jeho chudičké chaloupce. Ráno posnídaly a opět vyrazily na další pouť. Shledaly při ní, že strýček jim zanechal opravdu znamenitý majetek. S vykonanou inspekční cestou byly nadmíru spokojeny a po několika dnech daly družině pokyn k návratu. Stejnou cestou, kterou přijely, se i nyní opět vracely zpět do Drnovic. Znovu se zastavily v Sokolí u stařešiny Radka, v jehož skrovném příbytku se opět trochu občerstvily, a po krátké odpočinku znovu pokračovaly v cestě až do míst, kde před týdnem poprvé odpočívaly. Údolí obklopené ze všech stran modravými kopci a kopečky sem zasahujících posledních výběžků Drahanské vrchoviny je opět natolik okouzlilo svou tajuplnou krásou, že opět neodolaly své touze, učinit tu kratičkou přestávku a znovu se pokochat romantikou zdejší zlatem a purpurem hýřící přírody.

Přikázaly proto svému ozbrojenému doprovodu sesednout s bujných koní a daly pokyn k půlhodinové siestě. Za veselého a družného hovoru poté došly až k olšinám, mezi kterými se jako stříbrná stužka klikatil potůček Rakovec,v jehož hlubokých tůňkách se čile míhali pstruzi a z pod kamenů vylézali malí raci obratně blýskající svými klepítky. Teď teprve obě dívky pochopily, proč má onen potok tak prapodivné jméno Rakovec. Dozajista od oněch raků, tak čile se míhajících na dně potůčku. A aniž by se domluvily, obě najednou jednohlasně pronesly myšlenku, která se jim po celou dobu jejich cesty již delší dobu honila jejich spanilými hlavami. Zde, v tomto čarokrásném údolí, bychom si mohly postavit své sídlo. Jenže kde? Svatoňčiny zraky zálibně spočinuly na nedalekém kopci Černovu: „Tam, na tom kopci, by se hrad krásně vypínal. Byl by z něho nádherný výhled daleko do kraje a svou polohou by dobře ovládal celé údolí.“ Eufemie však začala sestře živě oponovat, protože mezi tím její zraky upoutal malý skalnatý pahorek na protější straně údolí, chráněný ze tří stran neprostupnou hradbou hlubokých lesů vyrůstajících ze strmých úbočí kopců obklopujících pahorek. A tehdy pronesla onu památnou větu: “Já bych radši sídlo zde státi viděla, než tam, kde ty si přeješ.“ A od onoho radši zde, prý vznikl název hradu a později i osady, ležící v jeho podhradí. Historikové se dodnes přou o to, zda-li tomu tak opravdu bylo, neboť pravda je, že vesnice Ratsici tu zřejmě existovala již před rokem 1227. Městys Račice mohl dostat své jméno také podle potoka Rakovce, který tudy protéká a který byl odnepaměti známý tím, že byl vždy plný raků.

Nejpřijatelnější vysvětlení vzniku názvu obce však zřejmě podává dr. Rudolf Šrámek z bývalé Československé akademie věd, který uvádí, že vesnice dostala svůj název podle osobního jména Rak nebo Radek. Ať je tomu tak či naopak, důležité je, že Račice dle dochovaných písemných pramenů existují již téměř osm století. Co se týká druhé části sloučené obce – Pístovic, tak ta je poprvé zmiňována v roce 1376, kdy byla jednou z několika vesnic náležejících k račickému panství. Protéká jí potok Rakovec, který zásobuje vodou nedaleký rybník o rozloze 14 ha. Půdorysně tvoří vesnice krátkou ulicovku přecházející do návesního typu se shlukem domků na západě a na severu podél silnice směřující do Vyškova. Jméno obce je odvozeno pravděpodobně od osobního jména Pěst nebo Písta, dochovala se však také pověst, podle níž obec dostala své jméno podle pístů, tj. krátkých lopatovitých paliček, jimiž zdejší ženy proklepávaly místo ždímání a máchání na kamenech u potoka Rakovce prádlo. Na rozdíl od sousedních Račic jsou Pístovice poměrně chudé na historické památky. Výjimkou je v tomto směru jen prostá venkovská zvonička pocházející z doby kolem roku 1800, několik křížů umístěných porůznu na katastru obce a pomníček rudoarmějců padlých 28. dubna 1945 při osvobozování obce.


Z knihy PhDr. Dagmar Stryjové Pokog swaty u nas panug
(Pověsti, příběhy a vyprávěnky z Račic a okolí)

Friduš z Linavy



Na přelomu 13. a 14. století vlastnil hrad Račice, chránící vstup do čarokrásného Rakoveckého údolí, rytíř Friduš z Linavy. Jaké byl národnosti a jakým způsobem Račice získal, nelze spolehlivě určit. Jisté však je, že díky jeho pevnosti a nedobytnosti se stal jedním z nejmocnějších mužů Moravy. Ve znaku měl štít dělený na čtyři vodorovné pruhy, z nichž první a třetí od shora byly černo-stříbrně šachované.

Z oněch pohnutých dob se nám až do dnešních dnů dochovalo vyprávění neznámého autora, zaznamenané v roce 1896 formou fejetonu ve Vyškovských novinách. „Bylo to na začátku měsíce května roku 1312. Na hradě Račicích, jakož i v osadě v podhradí, bylo velmi živo a veselo. Všichni řemeslníci, jako mečíři, platnéři aj. hotovovali potřebné válečné přístroje. Hrad Račice byl silně opevňován, porouchané sem tam hradní zdi byly narychlo dobře opravovány, příkopy kolem hradu prohlubovány, valy pak naváženy. Všeliké tyto práce, jakož i opravy, děly se pod dozorem samotného pána hradu rytíře Friduše z Linavy, který v té době velmi vlídně zacházel se svými poddanými. Do hradu samého přiváženy byly silné klády a velké kameny, které rovnány na hradební zdi, jakož i vně podle nich. Též i staré dřevěné stroje, jimiž metaly se kameny na nepřítele, rozestaveny vnitř podél hradební zdi. V předhradí samém na mnohých místech pak zasazeny velké kotle, sloužící ku vaření smůly a vody. Hlavní hradní most byl na husto opatřen novými silnými železnými pásy. Též i veliké zásoby všeliké potravy sváženy byly do hradu a veliké sklepy pod hradem byly naplněny sudy dobrého vína. Hustý pak a silný vysoký les na straně západní, kolem hradu se rozkládající, byl na čtvrť hodiny cesty téměř na dobro vymýcen, jen sem tam některý strom ponechán. Každého pak dne ze všech stran přicházeli do hradu nově najatí žoldnéři, kteří mezi posádku hradní vřaďováni a pod dozorem samého rytíře pilně ve zbrani cvičeni byli. Stálý hřmot a hluk dnem i nocí rozléhal se ve hradu a kolem něho. Poslové pak na koních udržovali stálé spojení mezi hradem Račickým a Boskovickým. Však vše toto nebylo také nadarmo, neboť hned zjara roku 1312 doslechl se rytíř Friduš z Linavy, že král Jan vypravuje se na Moravu, kdež mocí válečnou hodlá vbrzku všechny nespokojence a odpůrce své zkrotiti. Friduš si byl dobře vědom toho, co jej očekává, kdyby král hradu jeho dobyl. Proto také tento stálý šum a hluk ve hradě a jeho okolí, proto tolik pilných lidí stále zaměstnáno všelikými pracemi. Na konci měsíce května byl Friduš se všemi pracemi a opravami hotov.


Od toho času přestal také ten stálý hluk všelikých řemeslníků a jen za dne bylo vždy slyšeti ve hradě stálé troubení, řinčení zbraní a velení, časem přehlušované pádnými kroky četné posádky hradní, která ustavičně na nádvoří hradním se cvičila. Friduš pak každodenně od toho času sedával na svém rytířském křesle na nádvoří při hlavní bráně hradební a bedlivě přihlížel tomu, by jeho posádka byla dobře vycvičena. S velikou pak jistotou, důvěřuje stále v nedobytnost hradu svého, ni nejmenší obavu nenechal sobě připustiti, by takto, na obléhání připraven, mohl býti od královského vojska pokořen. Ba naopak, stále jistil, že posádka královská s nepořízenou co nejdříve od hradu jeho odtáhnouti musí. Této myšlence uvykli sobě vbrzku i všichni jeho zbrojnoši, a proto s radostí očekávali den ten, kdy královské vojsko ku hradu přitáhne a kdy jim možno bude dokázati, že chasa posud nepřemožitelného Friduše ani královského vojska se nezalekne, a že toto s hanbou od hradu odtáhnouti bude nuceno. Aby pak důrazu své neohroženosti a nebojácnosti dodal, nařídil nejvyššímu svému purkrabímu Smilovi na hradě Drahůši, by se svou hradní posádkou stále tiché osadníky sousední državy královské, ku hradu Plumlovskému náležející, znepokojoval a ve strachu udržoval. Konečně dne 15. června oznamoval panu Friduši do Račic posel ranní, který rychlým cvalem ku hradu na koni se přihnal, že hrad pana Arkleba z Boskovic jest již kolkolem královským vojskem obklíčen a že v četné družině králově, jak se zdá, mnoho vzácných rytířů českých a moravských se nachází. Při zprávě této bylo na Friduši pozorovati, jakoby lehký mráz celým tělem jeho byl projel. Rychle však vztyčil opět pyšně svou skloněnou hlavu a po vyslechnutí zprávy té počal dávati přísné rozkazy. Hlásnému na hlavní věži hradební přiděleni byli dva z oděnců ku pomoci, by pilně dnem i nocí okolí hradu střežili. Hlídky na hradebních zdích byly také zdvojnásobeny a celé posádce hradu byl dán přísný rozkaz, aby od této chvíle stále ve zbrani přichystána byla a aby v největší střídmosti žila. Od toho dne přestalo také pravidelné spojení denními posly mezi hradem Boskovickým a hradem Račickým. Měsíc červen přešel zcela klidně, aniž by se královské vojsko před hradem Račickým bylo objevilo. I zdálo se již, že král Jan snad s nepořízenou od hradu Boskovického zpět do Čech odtáhl. Konečně však dne 5. července skoro z rána ohlašoval hlásný panu rytíři Friduši, že jakési podezřelé osoby co chvíle z vysokého lesa na západní straně hradu na vymýcené rovině se objevují a že se zdá, jakoby to nějací žoldnéři byli. Rytíř Friduš sám vyšel až na horu na věž a odtud pilně na planinu pohlížel. Den byl nad míru krásný, slunce plným svým jasem osvětlovalo okolí hradu, vzduch byl čistý a obloha nebeská v plné své modré kráse klenula se nad širým okolím, ni nejmenším mráčkem nejsouc zakalena a obepínala svou nedozírnou klenbou daleké českomoravské pohoří na straně jedné a Chřiby (Maršovy hory) na straně druhé. Asi o osmé hodině ranní najednou velký houf jezdců vyjel z lesa na rovinu. Ocelové přílby jednotlivých jezdců, jakož i štíty jejich, zářily v jasu slunečním a třpyt jejich mihotal se po planině jako bludičky při mírném vánku za jasného večera. Za jezdci vyvalil se najednou ohromný zástup pěšího vojska a z lesa ozýval se dusný hřmot nákladních vozů obtížených válečnými stroji a přístroji k dobývání hradů potřebnými. Asi za hodinu celá hotovost krále Jan Lucemburského objevila se na vymýcené rovině a zde táborem se rozložila. Mezi jezdci pozornost zvláště budil jakýs mladý na bělouši sedící rytíř, na jehož lesklé přílbě houpal se chochol ze tří pštrosích per, pod nimiž leskl se zlatý nápis. Sloužím. Byl to sám král český, mladý Jan Lucemburský, po jehož pravé straně klusal na koni neméně nádherně vyzbrojen pan Jindřich z Lipé, maršálek království českého, po levé straně pak Oldřich z Lichtenburka, nejvyšší purkrabí pražský, a za nimi mnoho ještě jiných vzácných pánů a rytířů českých a moravských, jako: Vok z Kravař, nejvyšší komoří olomoucký, Rémund z Lichtenburka, Půta z Dubé, Bernard z Cimburka, Oldřich z Koldic, Zbyněk z Benešova, Dětřich ze Spran a kupodivu i Jimram z Boskovic, bratr Arkleba, jehož král po dobytí hradu Sádku na milost přijal a jako věrného vazala do družiny své vřadil. Ba i sám pan Arkleb z Boskovic tu nescházel. Však nebyl v řadě jmenovaných rytířů, ale hned za těmito spatřujeme jej v prvém zástupu žoldnéřů pěších, poníženého, bezbranného, s rukama v zadu spoutanýma, spatřujeme jej jako královského zajatce. V takovém stavu doveden byl pan Arkleb z Boskovic před hrad račický, neboť král Jan chtěl oba věrné přátele zajednou souditi a dle zásluhy ztrestati. Celá vojenská moc krále Jana rozložila se v tichosti na rovině táborem. Rytíři seskákali se svých koní, a jak se zdálo, pilně se v malém houfku o něčem radili. Ano, byla to porada válečná a v této usneseno, že ještě dnes odpoledne podniknut bude první útok proti hradu Friduše z Linavy. Však rytíř Friduš také nelenil. Když celé vojsko královské přehlédl a o síle jeho se přesvědčil, když i svým bystrým zrakem seznal, že sám král Jan jest přítomen a s ním mnoho vzácných pánů českých a moravských, z nichž některé poznával, tu rychle sešel s věže dolů a zde vše potřebné také ve vší tichosti pro případ útoku zařídil. Vojsko krále Jana mezitím klidně rozloženo jsouc, odpočívalo. Jen v zadu u nákladních těžkých vozů pozorovati bylo život čilejší.

Sdělávány z těchto stroje ku obléhání hradu potřebné, některé menší z nich na místě skládány, jiné větší opět v jednotlivé části rozkládány. Na několika místech pak u vysokého lesa rozdělány ohně, při nichž pokrmy pro občerstvení žoldnéřů připravovány byly. V táhlém údolíčku pak na severní straně od hradu se táhnoucím, uděláno několik plátěných stanů pro panstvo. Konečně však o čtvrté hodině odpolední počal jiný život na rovině. Vojsko počalo se v jednotlivé šiky seřaďovati, rozličné povely počaly se mocně ozývati a v malé chvíli již na to za hlaholu válečných trubek celý zástup královských oděnců jako hustá mlha počal se rovným směrem ku hradu pohybovati. Dány hlučné povely k útoku. Rychlý pochod žoldnéřů změnil se v cval. Na straně severní a západní hnáno útokem na pevný hrad. Mračno šípů zasvištělo do řad útočníků. Na nejsmělejší odvážlivce házeny byly těžké kameny s hradebních zdí. Ve čtvrt hodině byl útok královského vojska odražen nadobro. Stroje sloužící k obléhání hradů nebylo možno k hradu dopraviti. Celé vojsko královské couvlo opět v ta místa, odkud vypadlo. První útok se nepodařil. V noci na to se však podařilo královským žoldnéřům přece jen několik strojů obléhacích ku hradu dopravit. Časně zrána dne 6. července obnoven opět útok na hrad. Však i tento opět rychle odražen a i královské vojsko se značnými ztrátami bylo nuceno podruhé od hradu couvnouti. Podobně i útok třetí příštího dne opět podniknutý byl s jásotem obležených odražen. Ve vojenské radě na to konané konečně uznáno, že podobným způsobem marně hradu by dobývali, a že po několika ještě nezdařených útocích bylo by konečně královské vojsko nuceno s nepořízenou a k tomu ještě s hanbou od hradu odtáhnouti. Však válečný duch krále Jana zaměstnával se již zvláštní myšlénkou. On to byl, který nařídil padesáti v jeho družině válečné přítomným horníkům z Hory Kutné, by se pokusili hradební zdi podkopati. Noc ze dne 10. na den 11. červenec byla příhodná ku započetí naznačeného záměru. Obloha po celou tu noc zatažena byla hustými mraky, z nichž vlažný deštíček v drobných kapkách na vyprahlou zem padal. A za noci této zaryli se všichni horníci jako krtkové do země nedaleko zdí hradebních, aniž by jim v díle jejich od obležených mohlo býti překáženo. Na to každého dne podnikány malé útoky jen na zdař bůh na hrad, by takto obležení stále byli zaměstnáni. Mezi tím horníci rychle v díle svém pokračovali. V osmi dnech podařilo se jim dosti značnou část hradební zdi podkopati. Dne 19. července v pravé poledne zbořen konečně poslední pilíř pod zdí hradební. Část podkopané zdi hradební se s velkým rachotem zřítila do příkopu. Nastal jásot ve vojsku královském, které cvalem počalo hnáti se ku zbořenisku. Mezi obleženými ve hradě nastal zmatek. V tom, v rozhodné této chvíli, vztyčen byl bílý prapor na hlavní věži. Padací most s velkým hřmotem počal padati přes hluboký příkop. Hlavní brána hradní takto otevřena a rytíř Friduš z Linavy v plné zbroji ubírá se po mostě z hradu ven a míří přímo ku zástupu rytířů. Obležení i obléhající vyčkávají klidně, co se dále bude díti. Když Friduš došel až ku rytířské družině samého krále, tu pokorně padl před králem na kolena a počal prositi o milost. Král Jan nařídil, by byla Friduši odejmuta zbraň, a by byl spoután a odveden za Arklebem. Po tomto činu celá četná posádka hradní rytíře Friduše z Linavy odložila zbraň a klidně se nechala spoutati. Den na to, dne 20. července, pak byli oba spoutaní rytíři, Arkleb z Boskovic a Friduš z Linavy, předvedeni před vojenský soud, jemuž sám král Jan předsedal.

Znovu počali Friduš i Arkleb prositi krále o milost. Počali prositi i přítomní v královské družině páni čeští a moravští. Král Jan se nechal uprositi. Friduše z Linavy přijal na milost se závazkem, že tento ihned nechá rozbořiti svůj loupeživý hrad Račice, jakož i Drahúš u Drahan. Též i Arklebu z Boskovic dána milost, když nejprve 10 zde přítomných a dříve jmenovaných pánů českých a moravských za jeho pokojné chování zvláštním listem zde sepsaným se zaručilo, a tento jako rukojmí podepsali. Oba na milost přijatí rytířové pak před celou radou přísahali králi věrnost a oddanost, načež učiněni byli královskými vazaly a jich državy jim nadále byly ponechány. Rytíř Friduš z Linavy byl arciť dle závazku nucen hrad Račice ihned rozbořiti, což také učinil. Ku rozbourání hradu Drahúše u Drahan, jak se zdá, však nedošlo, neboť roku 1322 jej král Jan od hradu Račického odloučil a i s městečkem Drahany jej přidělil ku své královské državě ku hradu Plumlovskému. Takto zvětšenou državu svou o hrad Drahúš a městečko Drahany prodal pak téhož roku vrchnímu komořímu olomouckému Voku z Kravař za 2 200 hřiven. Od té doby až podnes zůstaly Drahany při panství plumlovském. Rytíř Friduš z Linavy se stal od té doby nejvěrnějším poddaným krále Jana Lucemburského a jako znamenitý válečník doprovázel tohoto ve všech jeho bojích. I má se za to, že v roce 1322 zahynul v bitvě u Mühldorfu v Bavořích po boku neohroženého rytíře Plichty ze Žerotína, kdež král Jan pomáhal králi Ludvíkovi proti Friedrichu Rakouskému. Od té doby neuchovalo se totiž o rytíři Friduši z Linavy, pánu na Račicích, žádné památky a od roku 1322 uvádí se také v dějinách zcela jiný majitel hradu račického.“


Z knihy PhDr. Dagmar Stryjové Pokog swaty u nas panug(Pověsti, příběhy a vyprávěnky z Račic a okolí)

O bílé paní



V roce 1682 bylo Račické panství intabulováno Karlu Antonínu Braidovi, o němž se vyprávělo, že má poněkud zvláštní povahu. Snad proto, že vždy dbal na to, aby mu bylo k snídani i k večeři předkládáno šest chodů jídla, i když k tabuli nebyl s výjimkou zámeckého kněze nikdo z jeho okolí zván. V podvečer, když byla hradní brána zavřena, rád sedával pod příhradkem a díval se, jak se na dolním nádvoří baví jeho služebnictvo, ke kterému patřil i hajduk Czodrazil, který dříve býval velmi obávaným lupičem. Karel Antonín hrabě Braida byl císařsko-královským tajným radou a komořím a císař Karel VI. jej měl ve velké vážnosti. Jeho manželkou byla Marie Anna Isabela, rozená hraběnka Berchtoldová, která na račickém zámku zemřela v dubnu 1719 krátce poté, co manželovi porodila krásného chlapečka, který však brzy na to zemřel. O hraběnce Berchtoldové se nám až do dnešních dnů dochovala následující pověst.

„V roce 1682 připadlo račické panství nejstaršímu synovi hraběte Braidy Karlu Antonínovi. Karel Antonín byl císařsko-královským tajným radou a komořím a císař Karel VI. jej měl ve velké vážnosti. Manželkou Karla Antonína hraběte Braidy byla Marie Anna Isabela, rozená hraběnka Berchtoldová, která byla velmi jemné a milé povahy, a proto ji všichni poddaní velmi milovali. A tak není divu, že když se krajem roznesla zvěst, že po několika letech marného očekávání se zámecký pán snad přece jen dočká dědice, všichni se spolu s paní hraběnkou z uvedeného zjištění upřímně radovali. Po několika měsících Isabela porodila útlého chlapečka, který však záhy zemřel. Pán se od této chvíle stal ještě více nevrlým a popudlivým a svou zlost si vyléval nejen na čeládce, ale i na paní hraběnce. Ta od chlapcova úmrtí stále víc a víc chřadla, až nakonec v dubnu 1719 z přemíry žalu a nedostatku lásky na račickém zámku zemřela. Za mohutné účasti lidu byla poté pohřbena v kryptě drnovického kostela, kde Karel Antonín Braida nechal zbudovat rodinnou hrobku. Krátce po smrti zámecké paní se však začaly dít na račickém zámku prapodivné věci. Služebnictvo si začalo vyprávět, že na zámku straší, protože za jasných měsíčních nocí je vidět bloudit dlouhými zámeckými chodbami průsvitnou, bíle oděnou plačící ženskou postavu.“

O tom, že uvedená historka není až tak starého data, svědčí zážitek jedné z žákyň dětského domova, který se měl dle jejího vyprávění udát jedné červnové noci magického roku 2000. Toho dne byl právě nádherný úplněk. Měsíční kotouč svou bledou září jemně osvětloval zámek i jeho okolí a jeho těžko postřehnutelné paprsky jako by zvědavě nakukovaly přes otevřené okno do jedné z ložnic dívčího internátu, kde se již delší dobu marně pokoušela usnout jedna z jeho chovanek. V posteli se převalovala sem a tam, ale vytoužený spánek stále nepřicházel. Hodiny na zámecké věži právě odbíjely půl dvanácté, když tu dívka najednou ucítila nutkavé přání zvednout se z postele a zamířit k ozářenému oknu. Její oči chvíli okouzleně bloudily po tmavých obrysech okolního kopcovitého terénu koupajícího se v stříbřitých paprscích bledé luny. Po několika minutách se dívčiny zraky snesly dolů na nádvoří.

V ten moment jí však leknutím bodlo u srdce. Dole na nádvoří se vznášela na průsvitném obláčku jakoby upředeném z ranního oparu mlh útlá, bíle oděná ženská postava, zahalená do jemně splývavého závoje. Na hlavě měla věneček z kopretin. Její zraky smutně pohlížely k jednomu z oken v prvním poschodí. Dívka, která se bílého zjevení velmi ulekla, hrůzou vykřikla. V tu chvíli bílý přízrak otočil hlavu směrem k ní. Než v panickém strachu uskočila od okna, stačila ještě zaregistrovat ušlechtile krásnou, avšak velmi smutnou tvář, po které kanuly obrovské, jako korálky velké slzy. Protože však dívčina zvědavost byla silnější než strach, po chvíli se k oknu opět vrátila. Avšak po bíle oděné postavě a mlžném obláčku již nebylo na nádvoří ani památky. Když pak druhý den vyprávěla o svém půlnočním zážitku ostatním děvčatům, přidaly dvě z nich k onomu fantastickému vypravování ještě další dvě strašidelné historky. V jednom z pokojů ve druhém poschodí se prý při bouřkách občas sama od sebe otevírají okna a jednou, když zrovna nešel elektrický proud, se dokonce náhle rozsvítila televizní obrazovka, na které bylo možno vidět sbor zpívajících mnichů. Nejsilnější zážitek pak měla mladá učnice, která prý byla jednou v noci svržena nějakou neznámou silou se schodů. A tak není divu, že se od té doby mezi zdejší omladinou povídá, že na zámku straší. Uvedené zážitky by se určitě daly zcela jistě racionálně vysvětlit bujnou fantazií či příliš velkou představivostí zdejší mládeže. Avšak proč nevěřit, že jako každý zámek, i ten račický, má svého dobrého ducha v podobě bílé paní.


Z knihy PhDr. Dagmar Stryjové Pokog swaty u nas panug

O obléhání hradu Račice biskupem Janem Železným



V roce 1434 zdědil hrad a panství Račice po svém mrtvém otci Petru II. Strážnickém z Kravař jeho syn Václav, který patřil k předním vojevůdcům husitů. Byl nejen dobrým a statečným vojákem, ale i lstivým válečníkem. Svědčí o tom příhoda spojená s obléháním hradu Brumova. V roce 1422 oblehlo vojsko olomouckého biskupa Jana Železného hrad Brumov, chráněný husitskou posádkou v čele s majitelem hradu panem Bočkem Kunou z Kunštátu. Václavovi bylo jasné, že pokud se nestane nějaký zázrak, posádka hradu již dlouho nedokáže odolávat mocnému náporu nepřátel. Proto nechal za pomoci svého přítele pana Václava z Boskovic a Černé Hory rozšířit mezi nepřáteli zprávu, že obklíčené posádce spěchá na pomoc silný sbor husitů. Když se tato zvěst donesla až k uším velitele, který se svými vojáky již po tři týdny hrad neúspěšně obléhal, přerušil boj a dal příkaz ke stažení jednotek do bezpečí ke Kroměříži. Když se o celé věci dozvěděl biskup Jan Železný, poručil svému nejlepšímu vojevůdci Herburtu z Fulštejna, aby oblehl a dobyl jeden z nejpevnějších Václavových hradů, jímž byly Račice.

Chtěl se tím panu Václavovi pomstít nejen za jeho obratnou lest, ale také za to, že posádka račického hradu často podnikala loupeživé výpravy do okolí Vyškova, který byl majetkem olomouckého biskupa.
Račice v té době patřily mezi nejvíce a nejlépe opevněné hrady Moravy. Biskup Jan Železný vystihl okamžik, kdy měl hrad jen nepatrnou posádku vedenou Ctiborem z Drnovic, Mikulášem z Bučovic a Janem Zubem. Osazenstvo hradu se dlouho a statečně bránilo mnohanásobné přesile. Herburt z Fulštejna ztratil díky dobře mířeným střelám vypouštěným z úzkých střílen a díky těžkým kamenům padajícím z hradeb a cimbuří na útočníky mnoho svých vojáků. Při posledním, a snad i nejprudším útoku na hradby, byl šípem vypuštěným z cimbuří smrtelně zraněn i sám velitel oblehatelů Herburt z Fulštejna. Okamžitě byl naložen na vůz a odvezen do Vyškova, kde krátce na to zemřel. V té době však již byl osud obhájců hradu zpečetěn. Poté, co padli všichni tři již před tím těžce zranění velitelé, se prořídlá hrstka obránců po dalším prudkém útoku obléhajících biskupu Janu Železnému vzdala. Část z nich byla na místě popravena, zbytek byl odvlečen do vězení ve Vyškově, odkud se již nikdo z nich nevrátil.

Po dobytí hradu jej dal biskup Železný v držení svým nejvěrnějším přívržencům. Jeho pravý majitel pan Václav zemřel v první polovině roku 1438, aniž by po sobě zanechal jakékoliv potomky. Pro samé válčení se totiž nestihl oženit. Není ani známo, kde odpočívají jeho ostatky. Snad v Prostějově.

Ze sbírky pověstí PhDr. Dagmar Stryjové Pokog swaty u nas panug

Pláteník rytířem



Tam, kde se úrodná Haná ponenáhlu zvedá v první kopce a kopečky Drahanské vrchoviny, leží obklopen kol dokola hlubokými lesy někdejší městys Račice, jemuž po staletí vévodí z daleka viditelná budova pyšného račického zámku, která je opředena mnoha tajuplnými příběhy. Jeden z nich, vycházející ze skutečné události, zachycuje i následující vypravování:

„Po vítězství císaře Ferdinanda II. nad odbojnými českými a moravskými stavy byly Račice po náhlé smrti posledního českého majitele zámku Hanuše Petřvaldského z Petřvaldu zkonfiskovány a roku 1623 prodány za 80 000 kop míšeňských Karlu Villingerovi ze Schönsperka. Ale jako kdyby kletba lpěla od této chvíle na rodinách nových majitelů. Nebylo již více štěstí ani pokoje pod zámeckou střechou a nelítostný osud jakoby ani nechtěl splnit poslední Hanušovo přání hlásané dodnes velikými literami ze zámeckého podstřeší svému okolí: Pokog svaty u nas panug! Těžké choroby, vymírání bez potomků, neshody, sváry a soudy mezi dědici přiváděly majitele zámku na mizinu a panství přecházelo stále do nových a nových rukou. Začátkem ledna roku 1802 se opět konala na račickém panství dražba, již druhá ve dvou letech. V dražební síni se shromáždilo mnoho šlechticů v nejvybranějších oděvech a skvělých uniformách. Po jednom přistupovali ke stolu a skládali dražební komisi předepsané vadium (zálohu). Náhle nastal mezi přítomnými ruch. S údivem a štítivě hleděli, jak se ke dražebnímu stolu dere člověk v ošumělých šedých šatech a neforemných botách. Jen pevné rysy jeho obličeje mluvily o tvrdém životě a ocelově šedé oči říkaly, že jejich majitel ví, co chce, a vždy za tím tvrdě jde. Ani ho skoro nechtěli pustit před komisi, neboť nevěřili, že by ten ošumělec mohl kupovat zámek a panství. Na otázku, chce-li se účastnit dražby, kývl hlavou, vylovil ze záňadří velkou odřenou koženou tobolku a vysázel z ní na stůl 30 tisíc zlatých vadia. Přítomný písař poté zapsal do seznamu uchazečů o koupi panství pláteníka Hušku z Litomyšle. A ten za dražby statečně přihazoval na každé podání nastrojených pánů tak, že mu bylo nakonec panství Račice přiklepnuto za 350 tisíc zlatých. A aby prý nebyl majitelem šlechtického velkostatku pouhý pláteník, byl mu udělen predikát Ritter von Račicburg.“

Z uvedené slávy a majetku se František Huška těšil do roku 1830, kdy zemřel. Posledním místem jeho odpočinku se stal hřbitov v Grinzingu, jednom z několika tehdejších vídeňských předměstí. Po jeho smrti bylo Huškovými dědici panství prodáno svobodnému pánu a průmyslníku Janu Mundymu, ale to už je úplně jiná historie.

Z knihy PhDr. Dagmar Stryjové Pokog swaty u nas panug (Pověsti, příběhy a vyprávěnky z Račic a okolí)

O hraběti Braidovi



Koncem 17. století byly Račice i s přilehlým panstvím intabulovány hraběcí rodině Braidů z Ronsecca et Cornigliano, jejíž příslušníci pocházeli z Calabrie v Neapolském království. Jak se rodina Braidů do rakouských zemí dostala, není známo. Snad se sem přistěhovala v dobách, kdy bylo království neapolské za císaře Ferdinanda II. součástí habsburské říše. Se jménem Braida se setkáváme poprvé roku 1620 při bitvě na Bílé Hoře, kde Jan Tomáš Braida velel jako důstojník levému křídlu císařských vojsk. 20. dubna téhož roku přinutil jiný Braida, Jan Rudolf, u Plavna Švédy k ústupu. Za prokázané služby nakonec udělil císař rodu Braidů z Ronsecca a Cornegliana 13. listopadu 1669 inkolát v českých zemích a dne 10. prosince 1674 jej povýšil do hraběcího stavu. Ve znaku měli modrý štít a na něm tři stříbrné krokve. Račické panství bylo v roce 1682 intabulováno Karlu Antonínu Braidovi, který zemřel 27. října 1735 ve slezské Opavě, aniž učinil poslední pořízení. Protože jeho jediný syn byl již v té době mrtev a dva mladší Karlovi bratři nepřicházeli jako dědicové v úvahu, bylo ještě téhož roku zapsáno panství do desek Karlovu synovci Maxmiliánu Filipovi hraběti Magnis a adoptivnímu synovi Antonínu Pavlovi hraběti Braidovi. Přesto však o dědictví vypukl vleklý a nákladný právní spor, o němž se podrobně dovídáme z latinsky psaného prvního dílu kostelní kroniky, kde je v oddíle nazvaném „Život pana zakladatele místního kostela a lokálie račické“ uvedena následující historka.

„Ve Vídni žil bratranec Karla Antonína Braidy František, který měl syna Antonína Pavla. Ten byl pokřtěn 12. července 1704 v kostele sv. Štěpána. Když Karel Antonín, pán na Račicích, ztratil svého jediného syna, chtěl, aby Račice zůstaly v rodině Braidů. A proto adoptoval tohoto, v té době sotva tříletého chlapce, a začal se starat o jeho výchovu. Za tím účelem přijal mladého kněze řádu školních bratrů, který nejen panice Antonína Pavla, nýbrž i některé syny panských zaměstnanců vyučoval ve vědách a později jim dokonce přednášel i filozofii. Z neznámých příčin však Antonín Pavel Braida, ani ne sedmnáctiletý, z Račic utekl a po devět roků o něm nebylo žádných zpráv. Objeven byl teprve až díky následující příhodě. Po svém útěku z Račic vstoupil Antonín Pavel Braida do vojska. Sloužil u jízdy. Jednou se stalo, že přišel do Olomouce verbovat vojáky pro svůj pluk. Když již delší dobu v Olomouci pobýval, vypukla jednoho dne krvavá hádka v odvodní místnosti. Protože důstojník, který měl mít v té době službu, snídal právě u světícího olomouckého biskupa Františka Juliána hraběte Braidy, přišel mu sem jeden z vojáků oznámit, co se stalo, a žádal, aby přišel do odvodní místnosti uvedený spor mezi rekruty urovnat. Službu konající důstojník, který se nechtěl nechat připravit o dobrou snídani, poslovi přikázal, aby vyřídil rotmistru Braidovi, aby spor vyřešil a hádající se rekruty rozehnal. Když biskup zaslechl jméno Braida, poprosil důstojníka, aby mu rotmistra Braidu představil. Když se po nějaké chvíli uvedený muž objevil před zraky biskupa, pozdravil ho a políbil mu ruku, tázal se ho František Julián Braida, zda-li se náhodou nejmenuje Antonín a zda-li není jeho příbuzným. Když dotázaný na položenou otázku přisvědčil, v ten moment prý si pan biskup neodpustil peprnou poznámku. „Ty darebáku, jakou starost jsi svým útěkem způsobil mně i bratrovi!“


Poté se obrátil k důstojníkovi a požádal jej, aby povolil jeho nezdárnému synovci usednout s nimi společně ke stolu a slíbil, že společně s bratrem požádají na patřičných místech, aby byla hochovi udělena důstojnická hodnost. Po nějaké době byl pak Antonín Pavel přidělen jako důstojník k vojenskému pluku Phillipi do Uher. Avšak ani zde se to neobešlo bez problémů. Nedlouho po příjezdu zabil Antonín Pavel Braida v souboji svého rytmistra, což způsobilo, že musel vojenský pluk opustit a vrátit se zpět do Olomouce. Jeho ochránce, strýc František Julián Braida, však již mezitím zemřel a jeho adoptivní otec a pán na Račicích Karel Antonín, hrabě Braida, jak se zdá, nemínil svému nezdárnému nevlastnímu synovi jen tak odpustit. A tak Antonínu Pavlovi nezbylo nic jiného, než žít znovu v úplné bídě jako zcela neznámý člověk v Olomouci. Na živobytí si vydělával žebrotou a ne právě počestnými službami.

Jeho adoptivní otec měl tehdy mimo Račic ještě dvě další panství v rakouské části Slezska, kam každoročně dojížděl na inspekci. Při jedné z takových cest v roce 1733 ve Slezsku onemocněl a zemřel. Jeho mrtvola byla převezena na Moravu, aby byla ve Znojmě u dominikánů uložena do rodinné hrobky Braidů. Ostatky byly vezeny přes Olomouc nejdříve do Drnovic, kde byly několik dnů vystaveny v místním kostele, a kde také byly konány obvyklé pohřební obřady. Poté byla rakev s mrtvým hrabětem odvezena do Znojma a zde pohřbena. Po celou dobu převozu tělesných ostatků Karla Antonína z Olomouce sledoval jeho nevlastní syn rakev až do Drnovic, a také se účastnil pohřebních slavností. Zde se také setkal s hrabaty Magnis, kteří se mezitím jako nejbližší příbuzní zesnulého ujali správy račického panství. Po ukončení smutečních obřadů zavedla hrabata Magnis Antonína Pavla Braidu do krčmy u státní silnice, a tam jej přemluvila k tomu, aby se za několik tisíc zlatých odstupného, trvalý byt, stravu a veškerou obsluhu vzdal nároků na Račice. A bídou těžce zkoušený hoch nakonec za mihotajícího se svitu svíček a pod vlivem dobrého vína, kterým ho hrabata Magnis hojně častovala, uvedenou smlouvu podepsal. Záhy však svého činu začal litovat. Mladý bouřlivák měl totiž na račickém zámku vedle nepřátel i přátele. K těm prvním patřil správce panství, který později mimo jiné také potvrdil, že se Antonín Pavel nerovnorodě oženil, ke druhým patřil panský zahradník, který se mladého pána ujal, a řekl mu, že zemřelý hrabě jej v podstatě udělal svým dědicem s podmínkou, že je ještě svobodný, nebo alespoň odpovídajíce svému stavu ženatý. Krátce na to ho vzal s sebou do Brna do kláštera sv. Tomáše, kde působil jako řádový kněz pod jménem Gabriel jeho syn, aby ho poprosili o radu. Když se duchovní od Antonína Pavla Braidy dozvěděl, že smlouva mezi ním a hrabaty Magnis byla sepsána až pozdě večer při světle svíček a že ji mladý hrabě podepsal zmožen vínem, kterým ho hrabata Magnis v hojné míře častovala, zavedl Antonína k brněnskému advokátovi Polanskému, který byl právním zástupcem kláštera, aby jim poradil, co dál. Právník ubezpečil Antonína Pavla Braidu o oprávněnosti jeho nároků na dědictví a brzy poté zahájil proti hrabatům Magnis i soudní řízení.

Zdá se, že Antonín Pavel hrabě Braida se v té době znal s jakýmsi Duadisalco guardianem františkánů v Olomouci. Vyprávělo se, že tento františkán získal pro Antonína Braidu bohatou nevěstu. Stala se jí jediná dcera jistého zemřelého obristleutnanta z Gritznerů Anna, jejíž matka byla jako vdova provdána za olomouckého radního Becka, který provozoval koželužnickou živnost. Po svatbě, která se konala v kostele sv. Mořice, přesídlili oba manželé do Vídně, kde setrvali po celou dobu soudního sporu o račické panství, který trval šest let. Nakonec císař Karel VI. rozhodl při ve prospěch mladého hraběte a advokát Polanský, který celý proces vedl, obdržel za jeho zdárné ukončení odměnu ve výši dvacet tisíc zlatých. Mezitím však hrabata Magnis, která musela neprávem získaný majetek opustit, odvezla ze zámku všechno, co bylo jen trochu možné. Vyprávělo se, že několik těžce naložených vozů zastihl ještě hrabě Braida při své cestě z Vídně do Račic. Zastavil je a přinutil k návratu.“

Z knihy pověstí PhDr. Dagmar Stryjové Pokog swaty u nas panug

Příběh prosincové noci roku 1805



Počátkem prosince 1805 byla svedena nedaleko Račic krvavá bitva, ve které francouzský císař Napoleon Bonaparte porazil vojska dvou nejmocnějších panovníků tehdejší Evropy - ruského cara Alexandra a rakouského císaře Františka. Bitva vešla do historie jako bitva tří císařů u Slavkova. V souvislosti s ní se v Račicích dochovala i jedna velmi zajímavá, avšak málo pravděpodobná historka, která se dědila z pokolení na pokolení v rodině Josefa Horníčka, jehož prababička sloužila v té době na zámku jako kuchařka.

„V mrazivý pošmourný večer po prohrané slavkovské bitvě se objevil před branami zámku podivný průvod. Skupina zbědovaných, ušpiněných a prokřehlých vojáků doprovázela povoz, na kterém byli přepravováni z bitevního pole za linii fronty mrtví vojáci. Obyvatelům zámku bylo divné, proč velitel jednotky tak obezřetně zjišťuje, zda-li na zámku není náhodou uhnízděn nepřítel. Po několikerém ujištění, že tomu tak opravdu není, se objevil před užaslými zraky zámeckého obyvatelstva v celé své majestátnosti velice zkřehlý rakouský císař František, který vylezl ze změti mrtvých těl padlých vojáků.

Poté císař i se svou doprovodnou suitou přijal pohostinství na zámku. A protože tu noc byla opravdu pekelná zima a jeho císařské veličenstvo bylo cestou oním neobvyklým dopravním prostředkem velmi prokřehlé, poručilo, aby mu zámecká kuchařka svařila víno. Horníčkova prababička, která příliš němčinu neovládala, císařův rozkaz špatně pochopila, a místo vína svařila vzácné návštěvě pivo. Když se císař přineseného nápoje, z něhož se příjemně kouřilo, napil, otřásl se odporem. Důstojníci, sledující každý, i sebemenší pohyb svého vrchního velitele, strnuli. Domnívali se, stejně jako císař sám, že na zámku je usilováno o jeho život. Když se celá věc vysvětlila, věnoval pobavený panovník dívce, která oním nedorozuměním způsobila takový poplach, na památku zlatý peníz, který byl poté po dlouhou dobu uchováván v Horníčkově rodině jako vzácná památka. Kam se nakonec poděl, není však známo.“


V uvedenou noc sice nemohlo jít o osobu samotného rakouského císaře, protože ten v tu dobu nocoval dle knihy Dušana Uhlíře Slunce nad Slavkovem o několik desítek kilometrů jižněji v Žarošicích, ale mohlo docela dobře jít o některého výše postaveného generála, kterého si lidská fantazie přetvořila do postavy samotného rakouského císaře.

Z knihy pověstí PhDr. Dagmar Stryjové Pokog swaty u nas panug

O Janu Mundym



V Račicích žila v minulosti řada velmi zajímavých osobností, k nimž se váže celá řada někdy až neuvěřitelných historek. Jednou z nich byl také majitelem pyšného račického zámku baron Jan Mundy. Koupil jej v roce 1830 za 335 tisíc zlatých ve stříbře od dědiček pánů Huschků z Račicburgu. Jeho otec Vilém pocházel z Nizozemí. Uvádí se, že se narodil v roce 1758 v Monchau, ve vévodství Jülich v severním Porýní-Vestfálsku, odkud přišel roku 1773 do Brna. Znalostí výroby jemných suken si záhy získal privilegované postavení v textilní továrně J. L. Köffillera v Brně, kde pracoval nejdříve jako soukenický tovaryš a později jako soukenický mistr. 23. ledna 1776 se mu podařilo získat měšťanské a mistrovské právo pro Brno a v roce 1781 manufakturní privilegium. V roce 1786 zahájil výrobu jemných vlněných látek a o tři roky později byl spolu se svým bratrem Michalem povýšen diplomem z 20. dubna 1789 do šlechtického stavu jako Mundy. Stalo se tak za zásluhy, které získal zřízením továrny na jemné vlněné zboží a zavedením chovu ovcí s velmi jemnou vlnou, které se říkalo kascha, od čehož vzniklo pro tkalce pojmenování kazamíráci. Inkolát mu byl udělen 31. prosince 1804.


Jak je z výše uvedeného patrné, jmění pana Viléma Mundyho utěšeně vzrůstalo, a to zejména poté, co se stal armádním dodavatelem. Proto si mohl také dovolit koupit zrušený církevní statek v Tišnově a v roce 1802 za 440 tisíc zlatých panství Veveří Bitýšku se statkem Říčany a za dalších 20 310 zlatých od náboženského fondu ještě ves Hvozdec. Vlastnictví tak obrovského majetku samozřejmě vedlo k nejrůznějším bajkám a pověstem o jeho původu. Např. v knize K. Eichlera Paměti panství veverského je uvedeno, že ve Veverské Bitýšce se o Mundyho otci dosud vypravuje následující pověst:

„Mundy přišel z cizí země jako nezámožný soukenický tovaryš. Jda okolo Švarcovny, uviděl v bahně vězeti vodní pannu, která si z něho nemohla pomoci. I výtáhl ji z něho a vhodil do proudu. Z vděčnosti prorokovala mu mnoho štěstí. A také se mu to vyplnilo. Ve válkách francouzských dodával vojsku sukno, a tak si pomohl ke statkům.“
Další pověst o Mundyho obrovském majetku, nazvanou O mastných hrncích, zaznamenala Vlasta Pásková z Račic.

„Za vlády Marie Terezie docházel do kláštera v Zábrdovicích za svým krajanem na návštěvu často chudý soukeník, rodem Vlach z Porýní, Vilém Mundy. Onen mnich, chtěje se svému příteli pochlubit bohatstvím kláštera, ho provázel po celé klášterní budově. Při té příležitosti mu také v kuchyni ukázal několik hrnců naplněných máslem. Když je zvědavý Mundy potěžkal, okamžitě jej napadlo, že jsou příliš těžké na to, než aby v nich bylo uskladněno jen pouhé máslo. Když pak Josef II. klášter, prý na radu samotného Mundyho, který mu prozradil, že je v něm ukryté nesmírné bohatství, zrušil, hrnce, o které neměl nikdo zájem, Mundy koupil a rázem zbohatnul. Pod máslem prý byla skutečně ukryta spousta zlaťáků. Toto lehce získané bohatství mu pak přineslo i povýšení do baronského stavu a hrad Veveří, který učinil svým sídlem. Když pak v roce 1805 zemřel, zanechal svým potomkům obrovský majetek. Bůh však na jeho proradný skutek nezapomněl. Když byla po smutečních obřadech převážena Mundyho rakev s jeho tělesnými ostatky do hrobky v Říčanech, strhla se z ničeho nic najednou hrozná bouře s vichřicí. Oblohu rozťal ohnivý blesk, který zasáhl pohřební vůz. Mundyho rakev se s obrovským rachotem zřítila k zemi. Jeho bídná duše nenalezla ani po smrti pokoje.“

Vilém Mundy měl tři děti. Dva syny, Jana a Bedřicha a dceru Vilemínu. Po jeho smrti (22. 5. 1805) zdědil Veveří Bitýšku a statky v Tišnově, Říčanech a Hvozdci jeho syn Jan, který si však uvedený majetek dlouho neponechal. Již v roce 1821 prodal svobodnému pánovi Bedřichu Wittinhofovi statek v Tišnově a v roce 1830 za 620 tisíc zlatých princi Gustavu Vasovi panství Veveří Bitýšku i se zbývajícími statky Říčanami a Hvozdcem, aby ještě téhož roku mohl koupit za již zmíněných 335 tisíc zlatých rakouských ve stříbře panství Račice. Také o tomto račickém pánovi se dochovala řada zajímavých historek.Vedle budování staveb sloužících pro širokou veřejnost, jako byla škola či fara, se baron Mundy věnoval také budování hospodářských zařízení. Na Výhonku v čp. 137 nechal zbudovat ovčírnu, a také dvůr Hranečník čp. 79 za Račicemi nechal upravit pro chov koní a dobytka. Mimo to dal zřídit pro koně, které velmi miloval, konírny také na dolním zámeckém nádvoří a v lese při cestě do Bukovinky nechal vybudovat jízdárnu, které se říkalo „rajčůrňa“. Aby měl dostatek vhodné pastvy pro ovce a sena pro koně, nechal vysušit močály a rybníčky, které se táhly od Podhory až k Salárni, a na jejich místě zřídil louky. Pro uvedený čin se však dostal do sporu s račickým mlynářem Tomášem Gottwaldem a s dalšími mlynáři na potoku Rakovci. Jeden ze členů staré račické mlynářské rodiny Beranů, Miloš Beran, si o celé události do svých pamětí poznamenal následující historku.

„V roce 1830 se stal novým majitelem račického panství baron Jan Mundy. V jeho osobě se dostal račický velkostatek do rukou člověka, který hospodářství velmi dobře rozuměl. Byl novodobým podnikatelem a ekonomem. Miloval koně, pěstoval v hojné míře ovce a dobytek. K jejich výživě ovšem potřeboval také odpovídající množství vhodné potravy, ale té bylo v uvedené době na račickém panství poskrovnu. Čeho tu však byl nadbytek, byly rybníky a mokřiska, táhnoucí se od Valchy až k dnes již neexistujícímu mlýnu na okraji vesnice. Uvedený nedostatek v chovu ovcí se rozhodl baron Mundy vyřešit postupným vysoušením mokřin podél potoka a jejich přeměnou v pastviny. Tím ovšem porušil vodní právo račického mlynáře. Záhy začali pociťovat nedostatek vody ve svých klepáčích i další provozovatelé bílého řemesla na říčce Rakovci. A proto není divu, že ve vleklém sporu, který Gottwald započal, se plně postavili na stranu svého kolegy. Spor se přenesl až k soudnímu tribunálu do Brna. A protože Mundy neměl naději na výhru, snažil se od mlynáře, který se mezitím ocitl ve finančních těžkostech, mlýn i s vodním právem odkoupit. Gottwald zpočátku statečně odolával Mundyho lákavým nabídkám a nechtěl se za žádnou cenu svých právoplatných, po předcích zděděných, práv vzdát. Bránila mu v tom nejen mlynářská čest, ale především vědomí, že by tím zasadil citelnou ránu veškerému bílému řemeslu na říčce Rakovci. Nakonec však Mundy svého přece jen dosáhl. Když soud rozhodl při ve prospěch račického mlynáře, pozval jej Mundy na zámek, kde pro něj „na usmířenou“ uspořádal malou hostinu. Ta ovšem byla pouze prostředkem k uskutečnění jeho pravých záměrů. Během hostiny Gottwalda opil a k prodeji mlýna přemluvil. Za to byl Tomáš kolegy prohlášen za zrádce a od této chvíle se s ním již nikdo více nestýkal.“

Baron Mundy zavedl na račickém panství ve větším měřítku chov ovcí. Pěstovaly se druhy výborné jakosti s velmi jemnou vlnou, která se spřádala v Pístovicích a v Podomí, kde byly tkalcovny, které však po Mundyho smrti postupně zanikly. Kvalita vlny byla na tak vynikající úrovni, že na světové výstavě v Paříži za ni baron Mundy dokonce získal zlatou medaili. V letech 1836 – 1845 se v Račicích chovalo průměrně kolem 2 780 kusů ovcí, pro jejichž sušení po umytí a pastvu před stříháním vlny bylo potřeba 23 jiter a 1 349 sáhů pastvin, tj. 13 ha a 72 arů. Při příznivém počasí trvalo sušení ovcí 13, popřípadě 14 až 16 dnů, a to i s nedělemi a svátky. O celkovou správu račického panství pečovalo v době jeho vlastnictví baronem Janem Mundym celkem čtrnáct úředníků. Z doby, kdy zde byl lesmistrem Klement Czech, se nám dochovala i následující veselá historka o tom, jak se pokoušeli na kouřimském panství chovat v lese místo bažantí zvěře slepice. Má název „Hony na slepice aneb hajný v kurníku“.

„I na kouřimském panství, náležejícím v minulosti městu Brnu, vypytlačili sedláci po roce 1848 skoro všechnu zvěř. Zrušením roboty byli zbaveni posledních pout k vrchnostem a hned se stali pantáty. Byli na svůj selský rozum pyšní, a proto se cítili na koni. Se sousedy bezzemky a chalupníky se nesnášeli. Ten, kdo neměl pole, nemohl mít pušku a nesměl chodit na hon. Zkrátka, sedláci byli najednou sami sobě vrchností. Podle toho také vypadaly lesy, a zvláště myslivost. Za 10 let po vydání konstituce nebyli zajíci, bažanti, srnčí ani ostatní velká zvěř. Kouřimská vrchnost, brněnská městská rada, byla z toho nešťastná, protože ani lesní, ani milostpáni radní neměli žádnou pořádnou „loveckou kratochvíli“. Odněkud se dověděli, že na račickém panství našli za vystřílenou zvěř náhradu. Proto se rada pro vnitřní Brno, jež tehdy spravovala kouřimské panství, obrátila počátkem roku 1859 na nadlesního Klementa Czecha do Račic o radu. Ten odpověděl 18. 2. 1859 pánům radním z Brna, že v Račicích se pokoušejí již po tři roky s úspěchem pěstovat v lesích slepice. Nadlesní zdůrazňoval, že pro lesní chov slepic je nutné zvolit v lese správné místo na sluneční straně, chráněné proti severním a západním větrům. Slepice a kuřata měla být v hustém mlází chráněna proti dravcům. V mlází nacházely také dost potravy. Slepice bylo podle Czecha nutné hlídat jako bažanty. Kuřata měla být po celý den venku a jen na noc se měla uzavírat. Přikrmovat stačilo dvakrát denně. Dne 19. března 1859 se sešla k obecnímu sezení devítičlenná rada pro vnitřní Brno, aby podumala o dobrozdání nadlesního Czecha. Rada moudrých byla celá nadšená, že bude postaráno o zvýšenou honební zábavu a užitek, a rozhodla nasadit domácí slepice v honebním obvodu kouřimského panství a je v lese k honbě vychovati. Bylo nařízeno postavit prostornou boudu a zakoupit potřebný počet kvočen s kuřaty. Řediteli Záborskému také poslali v originále Czechův návod. Záborský 27. června 1859 sděloval do Brna, že zakoupil od podřízených revírníků 164 kuřat, která vysadili v lesní trati Hora u České. Pro slepice postavili ne boudu, ale skoro pevnost, protože na ni spotřebovali 213 prken a 3 410 hřebíků. Hajným nad slípkami jmenovali penzistu Hornocha z Inačovic, kterého ředitel zvlášť velebil jako mimořádně povolaného, protože Hornochův předek byl v roce 1777 vrchním lovčím na hradě Veveří.

Jakou vážnost požívaly lelekovské slípky, dokazuje nařízení, že při jejich krmení musel být přítomen tamní lesní nebo alespoň adjunkt. Kuřatům se musela sypat prosná kaše smíchaná s jemným pískem, aby ji nemohl ukrást hajný Hornoch, který lesní slípky hlídal. Zrno nakupoval sám lelekovský revírník. Už 17. července byl ředitel Záborský z nového mysliveckého experimentu vyděšený a starostlivě psal do Brna, že ze 164 vysazených kuřat je plných 80 kohoutů. Tak vysoký počet kohoutů prý nesmí za žádných okolností zůstat, protože kohouti jsou vůči sobě agresivní a neustálými vzájemnými potyčkami mezi sebou se úplně vyvraždí. Závodský tehdy navrhoval, aby se k chovu ponechalo jen málo kohoutů a z většiny se měli stát kapouni. Kapouni prý mají jemnější maso a budou tak i cennější trofejí. Srovná-li se doporučení račického polesného, že správný poměr měl být jeden kohout na třicet slepic a že ve skutečnosti vypustili do honitby 80 kohoutů a 84 slepic, vzniká dojem, že lesní personál se chtěl zavděčit nimrodům z městské rady tím, že po lese bude pobíhat hodně pestrobarevných velkých kohoutů, aby se do nich radní mohli strefit lépe, než do nenápadných slepic. Městská rada souhlasila s ředitelovým návrhem a doplnila jej rozhodnutím, že na podzim se drůbež pochytá a dá přezimovat pod dozorem mladšího myslivce v Kuřimi do dřevníku a na jaře že se opět vypustí. Bylo nařízeno, aby se do dřevníku pustil mezi slepice bažant, protože věřili v možnost křížení bažanta se slepicemi. Kohouti se mezi sebou asi hodně vyvraždili nebo je vášniví nimrodi postříleli. Jenomže nimrodi bouchali vesele i do slepic, protože v dubnu 1860 už zbylo jen 47 slípek a 2 kohouti. Ředitel panství nadával, že slepičí zvěř stojí moc peněz a působí mnoho starostí personálu a není to vůbec žádná honební zábava. Záleský zoufale prosil, aby se stav přespočetných slepic co nejdříve snížil jejich mimořádným odstřelem. Slepice měly být ponechány v lelekovském revíru do konce roku 1860, a pak se měl na ně uspořádat závěrečný hon. Celá ta nepodařená myslivecká paráda se měla koncem roku 1860 ukončit závěrečným vyúčtováním, ale opravdový konec experimentu byl docela jiný a nečekaný. Ráno 21. září 1860 přišel lelekovský pantáta lesní při obchůzce na kontrolu slepičí bažantnice. Překvapilo jej nápadné ticho a zavřený kurník. Hajný, který měl slípky hlídat, nikde. Lesní Frank vypáčil vrátka kurníku a žádné slepice nenašel. Byly ukradeny. Místo slepic našel v kurníku svázaného hajného. A aby hajný nepoznal, co se se slepicemi děje, byl vězněn v úplné tmě. Zloději zakryli okna kurníku chvojím, takže vězeň ani nemohl sdělit, kolik zlodějů bylo. Lesní personál zjistil, že několika vyděšeným slepicím se přece jenom podařilo uprchnout do volného lesa. Páni radní, nešťastní nad nezdárnými slepicemi, nařídili uprchlé slepice pochytat a odevzdat je živé městskému sekretáři Geislerovi. Tak skončila slepičí zvěř na Brněnsku a jen mezi lidmi se na určitý čas udržela památka v pojmenování místa, kde stávala slepičí bouda. Říkali tam U slepičárny.“


Z knihy pověstí PhDr. Dagmar Stryjové Pokog swaty u nas panug

Tvorba tohoto webu: www.servis-pc-vyskov.cz I David Viktorin 2014 - 2016
© PhDr. Dagmar Stryjová 2014 - 2016 - chráněno autorským právem