Příběhy račických lesů

« Zpět



Račické lesy jsou opředené řadou roztodivných příběhů a pověstí. Nuž pojďte a poslyšte některé z nich.

V první polovině 20. století míval na račickém panství vždy významné postavení lesní personál. Od obyčejných lidí se odlišoval svou uniformou a zbraní, jež jeho členům dodávala všeobecné úcty a vážnosti. Někdy však vzbuzovala i nenávist, kterou si však nikdo z obyvatel račického panství nedovolil veřejně projevit, protože na přízeň či nepřízeň hajných byli odkázáni všichni jeho obyvatelé. Lesní úřad byl umístěn v levé části zámecké brány. Nedaleko odsud bydlel lesmistr, revírníci a hajní měli k dispozici hájenky v Račicích, Ježkovicích, Ruprechtově a dříve i v Drnovicích. Před první světovou válkou byl nadřízeným všech hajných revírník Karel Rommeder. Bydlel na Baště v domku č. 81. Nejstaršími mysliveckými rodinami byli Peckové a Sekaninové.

Rodina Peckova přišla do Račic někdy před rokem 1870. Jeden z jejích nejstarších členů, Filip Peck, byl nadlesním na panství v Boskovicích. Jeho bratr, který byl revírníkem u Zlatého jelena, proslul tím, že v roce 1881 zneškodnil obávaného loupežného vraha Hugo Schenka. Třetí bratr Anastazius Peck byl revírníkem v Ježkovicích. Byl třikrát ženatý a měl několik synů. Jeden z nich - Leopard Peck, který se stal revírníkem v Ruprechtově, zemřel tragicky v roce 1896. O tom, jak k oné události došlo, se nám až do dnešních dnů dochovala následující historka zaznamenaná Marií Sedláčkovou z Račic: „Když jsem chodívala jako děvče sušit seno do lesa, krátívali jsme si práci povídáním o různých zajímavých událostech. Jednou přišla řeč i na Leoparda Pecka. Starý Babčák (Res), narozený někdy kolem roku 1870, nám tehdy o revírníkovi povídal, že byl pověstný svou přísností a neústupností, s jakou pronásledoval a trestal pytláky, kterým se v Ruprechtově říkalo róbčici. Všichni Ruprechtováci se ho velmi báli a zároveň ho i velmi nenáviděli. Proto se nelze divit tomu, že se zdejší pytláci domluvili, že se mu pomstí. Na kterém místě přesně si na nešťastného revírníka počíhali, není dnes již přesně známo. Ví se však, že výsledek jejich pomsty byl strašný. Róbčici zaskočeného revírníka svázali, do úst mu nacpali své výkaly smíchané s pískem a přivázali ho hlavou dolů ke stromu, pod nímž bylo obrovské mraveniště. Když byl ráno ztýraný revírník objeven, jevil sice ještě známky života, avšak již nemluvil, a krátce na to zemřel.“

Třetí zajímavou mysliveckou rodinou byli Ratislavové, díky jejichž členovi Jakubu Ratislavovi se nám až do dnešních dnů dochovalo taktéž několik strašidelných příběhů. Všechny se odehrály koncem 19. století v lesích u Račic. „Děda byl dobrý střelec, a proto dělával často lovecký doprovod hostům majitele račického panství Pavla von Schoellera. Jedenkrát dělal osobního myslivce „lajbjégra“ na velikém několikatýdenním honu na vysokou, který probíhal postupně na několika panstvích, jedním z nichž bylo také panství Račice. Po skončení honu měli někteří honci a myslivci z doprovodného personálu přespat v lovecké chatě značně vzdálené od Račic. Tu se však ukázalo, že nikdo z těch, kteří toto místo znali, tam přenocovat nechce, protože se povídalo, že tam straší. A proto raději postoupili namáhavou cestu do značně vzdálené vsi. Děda nebyl z těch, kteří se hned tak něčeho zaleknou, a protože jít do vesnice se mu nechtělo a o jídlo a pití bylo dobře postaráno, přemluvil kamaráda, aby zůstali na chatě. Noc byla ke strašení jako stvořená, a tak není divu, že myslivci napjatě očekávali, co se bude dít. Zpočátku probíhalo vše dobře. Oba se dosyta najedli, vyprázdnili pár skleniček dobrého červeného vínka, a poté se uložili na kutě. Za veselého povídání se jim rychle zavřela oční víčka a jen matně v polospánku slyšeli ponocného, jak kdesi v dáli odtrubuje půlnoc. Sotva dozněla dvanáctá, ozvaly se na střeše tři strašlivé rány doprovázené příšerným vytím, při němž oběma mužům tuhla krev v žilách. Dědův kamarád byl strachy bez sebe a dědovi samotnému, jak se později přiznal, také moc dobře nebylo, protože zážitek byl silnější, než očekával. Najednou však do něho vjel vzdor a vztek na kohosi nebo cosi, co ho chtělo vystrašit. Popadl flintu a vyběhl přede dvéře stavení. V tu chvíli zahlédl na střeše srubu jakousi bílou postavu. Pro jistotu vyslovil zaklínadlo „Chval každý duch Hospodina i Ježíše, jeho syna,“ a poté pro výstrahu vystřelil. Současně na strašidlo zavolal: „Když ty, potvoro, hned neslezeš, budu druhou kulkou mířit na tebe.“ Sotva to dořekl, zjevení se velmi uleklo a s výkřikem: “Pro Boha, nestřílejte,“ spadlo se střechy dolů a zůstalo ležet s pohmožděnou nohou na zemi. Ukázalo se, že to byl pytlák, který si v oněch místech strašením zajišťoval klid. Když slíbil, že pytlačení zanechá, dědeček se nad ním slitoval a pustil jej domů.“

Druhý příběh, který mi děda vyprávěl, je velmi zajímavý svým závěrem. Při odstřelu srnčí zvěře býval totiž z bezpečnostních důvodů a proto, aby zvěř nebyla plašena, vydáván zákaz vstupu do některých částí lesa. Jedenkráte postihlo toto nařízení i oddělení v dědově hájenství. Kámen úrazu byl ale v tom, že do oněch míst často chodívaly ženské na trávu. Zákaz vstupu byl sice vyhlášen, ale selky tam chodily dál. Dědovi se sice příčilo vynucovat si dodržování zákazu pokutami nebo jiným postihem, avšak příkaz splnit musel. A tak si pomohl jiným způsobem. Počkal, až šly ženské do lesa opět na trávu, a vymyslel si na ně menší lest. Klobouk a pušku schoval do křoví, pomačkal na sobě oblek, a takto zřízený jim běžel v ústrety. Když k ženám doběhl, začal jim sotva dechu popadaje, s předstíranou hrůzou v očích, vyprávět, jak v místech, kam mají právě namířeno, na něho sjel se stromu velký had, kterému se jen ztěží ubránil. Díky tomu měl poté v uvedeném oddělení po celé léto klid. Nejpikantnější na celé věci ovšem bylo, že se poté našlo dost lidí, kteří se dušovali, že toho hada „opravdu“ viděli. Poslední strašidelnou příhodu vyprávěl dědův kamarád sám. Bydlel v Pístovicích a jednou v neděli se vypravil na návštěvu do Ježkovic. Cestou lesem uviděl na jednom keři duběnky. Líbily se mu natolik, že si ulomil větvičku a dal si ji za klobouk. V Jěžkovicích se zdržel až do večera, a teprve za tmy se vracel domů. Když vešel do lesa, padla na něj zvláštní tíseň způsobená snad i tím, že na návštěvě trochu více pil. Proto zbystřil pozornost, když tu najednou za sebou zaslechl tiché kroky. Ohlédl se, ale nikoho neviděl. Přidal proto do kroku, avšak neviditelný společník za ním zrychlil taky. Když se zastavil, jeho neznámý průvodce zůstal stát taky. A když se dal do běhu, běžel onen neznámý s ním. Dědova kamaráda v ten moment polil horký pot. Nakonec si však přece jen dodal kuráže. Zastavil se a zavolal na neznámého pronásledovatele, aby se mu ukázal. Odpovědí mu však byl jen zlostný křik ptáka, kterého svým hlasitým voláním vyrušil. To už mu nahnalo strachu natolik, že se dal znovu do běhu, ve kterém ho pohánělo něco neviditelného, co neustále běželo v jeho šlépějích. Nakonec celý uřícený a uhnaný doběhl na okraj lesa, odkud to měl již jen coby dub k jejich domku postavenému na okraji vesnice. Když přiběhl ke dveřím, zastavil se a sundal s hlavy klobouk, aby setřel studený pot, který se mu v průběhu onoho šíleného běhu nahromadil na čele. Tu se smíchem zjistil, že oním neviditelným pronásledovatelem a zároveň strašidlem v jedné osobě byly duběnky, které při chůzi klepaly o okraj klobouku.“

Řada příhod a vyprávění z lesních zákoutí je spojená také s různými pověrami. Důkazem toho je i příhoda ze sběru léčivých bylin v lesích u Račic. Ten se totiž v první polovině 20. století řídil přísnými pravidly, která musela být dodržována, aby bylo dosaženo kýženého léčivého účinku. „Jednoho večera si vyšel mladý myslivec do svěřeného úseku, aby zjistil stav zvěře. Na kraji lesa měl vybudovaný „štond“ (kryt se sedátkem) ukrytý v hustém keři. Byla vlahá měsíční noc a myslivec na štondě usnul. Když se probudil, uviděl na louce bílou postavu, jak jde zvolna travou a chvílemi se shýbá pro něco na zemi. Když došla až k myslivci, ten vystoupil ze svého úkrytu a ptal se jí, co tu dělá. Postava se odvrátila, zakryla si tvář a aniž by cokoliv pronesla, ukazovala cosi rukou. Při opakování myslivcovy otázky opět neodpověděla a jen od něj stále odvracela svou tvář. To myslivce rozhněvalo natolik, že jí přetáhl citelně holí přes odvrácenou zadní část těla a s příslušným slovním doprovodem odešel, protože zvěř už byla stejně vyplašená. Druhý den odpoledne ho po návratu z lesa domů čekalo ve světnici překvapení. Byla u nich na návštěvě jeho známá, která mu vyřizovala, že jejich mladá mu děkuje za to, že si nemůže pořádně sednout. Na námitku, proč se neozvala, nebo se nedala poznat, sousedka pravila, že snacha byla na louce pro nějakou bylinu, která se sbírá za úplňku, při čemž sběračka musí být oblečena v bílém, musí být bosa a nesmí při tom promluvit, ani ukázat svoji tvář.“

Nebyly však pouze úsměvné příhody. V račických lesích došlo i k několika tragickým událostem. Některé byly způsobeny rozmary počasí, jiné zlým úmyslem člověka. Např. kolem roku 1920 zasáhl na pastvinách při sušení sena blesk Annu Zikmundovou a koncem 19. století usmrtil dvě Hlaváčkovy děti, které se před bouří schovaly v lese pod vysoký dub. Ve staré školní kronice je o této události rukou tehdejšího nadučitele Františka Axmanna poznamenáno: „18. července 1899 snesla se nad krajem naším obrovská bouře, která vyžádala si za oběť dva dětské životy. V tento den odebrali se dva hoši Hlaváčkovi z Račic na jahody do lesa. Arnošt patnáctiletý a Antonín dvanáctiletý. Před bouřkou a deštěm ukryli se v Pístovském lese v údolí zvaném Majerová pod dub. Při bouři oné jen jednou uhodilo, a to právě do dubu, pod nímž oba chlapci se nalézali. Oba byli na místě zabiti a teprve druhého dne náhodou nalezeni.“ S celou řadou tragických událostí i strašidelných historek je spojeno také všem dobře známé Rakovecké údolí u Račic, které patří k největším a nejkrásnějším údolím na Vyškovsku i celé Drahanské vrchovině. Proto bylo prohlášeno vyhláškou Okresního národního výboru ve Vyškově č. 10/13 ze dne 1. ledna 1978 klidovou oblastí, která přešla s účinností zákona č. 114/92 Sb. do kategorie přírodní park. Celé údolí je protkáno rozkošnými zákoutími, romantickými přírodními útvary a tajuplnými lesy opředenými bájnými zkazkami a strašidelnými historkami, jako je třeba ta o zakopaném pokladu, o černokněžníkovi či vraždě ševcovského učně. O onom loupežném přepadení se v račické farní kronice až do dnešních dnů dochovalo následující svědectví:

„S loupeživým přepadením je spojeno jedno místo nedaleko Račic, kde se říká U Utopeného. 28. října 1922 tu byl nalezen zavražděný sedmnáctiletý obuvnický učeň František Gryc z Podomí, který nesl nové boty panu Hradilovi do Bukovinky. Neznámý vrah ho oloupil, a aby ho chlapec neprozradil, tak jej ještě uškrtil a zatáhl do potoka. Tuto událost dnes připomíná pamětní destička spolu s párem starodávných bot připevněných na kmen stromu nacházejícího se v místech, kde se dávná vražda udála.“ Uvedená oblast je spojena i s celou řadou příhod z doby válečné i poválečné, neboť německé bezpečnostní orgány zde v dobách druhé světové války často pátraly po osobách nepřátelských říši, o čemž svědčí i známý pomníček při vjezdu do Rakoveckého údolí připomínající místo seskoku ruské organizátorské skupiny Jermak na podzim roku 1944. Z konce války se nám až do dnešních dnů dochoval díky vzpomínkám Josefa Horníčka také následující tragicky končící příběh. „Blížil se konec války a v Račicích se povídalo, že v okolních lesích je množství partyzánů. Protože jsem tehdy byl mladý a nerozumný kluk, rozhodl jsem se spolu se svým kamarádem Františkem Gottwaldem, že se na ně k Bukovince půjdeme podívat. Protože jsme však nevěděli, kde je přesně hledat, vypravili jsme se nejdříve do Žleba. Cestou jsme si koupili limonádu, a poté jsme vyrazili. U Býčích skal nás zastavil velitel tam právě hlídkujících německých četníků z Vyškova. Spolu s ním tam byl i četník Pospíšil z Račic. Ptali se nás, co tam děláme. Naštěstí mě napadla výmluva, že u Gottwaldů nám chtějí nechat dřevo a Franta mi jde ukázat, kam pro ně máme jet. Právě v tu chvíli začala postupovat od Račic k Ruprechtovu jednotka německých vojáků se psy. Velitel protektorátního četnictva vylezl na čihadlo, a protože Němci nevěděli, kdo to je, začali po něm pálit. My dva jsme našli spolu s četníkem Pospíšilem bleskově úkryt za čerstvě pokácenými kládami, takže se nám nic nestalo. Vše se odehrávalo v místech, kde se navzájem křižovaly tři lesní cesty, které zde vytvářely jakýsi trojúhelník, ve kterém se ukrýval mezi lesním porostem ruský parašutista. Ani my, ani Němci, jsme neměli o jeho existenci tušení, ale vyčenichali ho psi. Proto mu nezbylo nic jiného, než se zvednout a pokusit se o útěk. V ten moment ho němečtí vojáci před našima očima zastřelili. Mezi tím se na druhém konci trojúhelníku objevil další Rus, který prchal před pronásledovateli směrem k Bukovince. Němci nás svěřili pod dohled četníka Pospíšila a jeho tří kolegů a zahájili pronásledování prchajícího parašutisty. Velitel německých četníků nám přikázal, abychom přenesli mrtvého Rusa z lesíka na nedalekou louku. Když jsme k němu přišli, našli jsme u něho samopal, hodinky a pytlík s jídlem. Protože se začalo stmívat a četníci se začali obávat o svůj život, nechali mrtvého ležet na louce a vyrazili i s námi směrem k Račicím. Poblíž Jasánek jsme narazili na Karla Sotoláře, který tam byl pro něco s koníkem a lehkým vozíkem. Němci mu přikázali, aby se vydal spolu se mnou do Žleba a mně, abych za jeho pomoci dopravil mrtvého Rusa do Račic. Bez úhony se nám ho podařilo naložit a kousek před Račicemi jsme znovu dohonili i celou skupinu četníků. Franta šel domů, ale já jsem musel odvést mrtvého na hřbitov a za pomoci Máni Kučerové, která měla od márnice klíč, ho uložit do umrlčí komory. Po ohledání mrtvoly mi četníci dovolili, abych si odnesl Rusovu kombinézu. Samopal sebrali. Po uložení mrtvoly do márnice jsem šel domů. Toto dobrodružství mne úplně vyléčilo z jakýchkoliv dalších romantických úmyslů. V kombinéze jsem našel legitimaci, která však byla celá od krve. Přečíst bylo možné pouze jediné slovo, zelená. Když válka skončila, odevzdal jsem vše na radnici ruskému důstojníkovi.“

Ani poválečné období se v Rakoveckém údolí neobešlo bez tragických událostí. Svědčí o tom i zápis račického kronikáře Jaroslava Kotoulka z roku 1946 o pátrání bezpečnostních složek nově se rodící republiky po nebezpečných banderovcích. V prvním díle kroniky tehdejšího městyse Račice je o tom na str. 125 v krátkosti poznamenáno:

„15. července v noci narazil na silnici mezi Valchou a Hranečníkem František Juřina na čtyři banderovce. Hned 16. 7. přijelo vojsko a SNB. Jeden banderovec byl zastřelen, druhý poraněn a 17. 7. zajat. 18. července v dopoledních hodinách byl zastřelen banderovci ve Žlebě hajný z Horákova, který konal v lese službu za hajného z Říček. Hned na to byly vyvěšeny vyhlášky, na kterých byl popis zbývajících banderovců, které podal před tím zajatý banderovec.V případě spatření měla být ihned vyrozuměna stanice SNB v Račicích. Jakékoliv podporování banderovců bylo zakázáno a přímo trestáno.“

A na závěr ještě jedno strašidelné povídání o místě zvaném Na Zbitéch, jež se dochovalo v rodinné kronice pana Ratislava z Ruprechtova:

„V roce 1241 vpadli na Moravu Tataři. K jejich vpádu se váže pověst o části lesa Na Zbitéch u Ježkovic. „Jako každý národ má své dějiny, tak také každé město a každá vesnička má své památky. Nejinak je tomu i v naší vesnici Ježkovicích, kde jsem dle ústního podání, které se až do našich časů zachovalo, od starých lidí a mého stařečka slýchával vypravovat následující pověst, kterou zde popisuji. Bylo to léta 1241, když divoký národ tatarský vyhrnul se z Malé Asie a táhl podél niv evropských, takže jimi celá Rus zaplavená byla a hlavní město knížectví ruského Kyjev doutnalo v troskách praskajícího popela. Odtud hnul se Tatařín ještě dále na sever. Jelikož dále do Čech nemohl, neb země česká opatřená byla záseky, vtrhnul na Moravu, kde oblehl město Olomouc, které tehda hájil statečný Jaroslav ze Šternberka. Tatařín se položil dle starobylé pověsti podél měst Kroměříže a Přerova až po Brodek a vše ničil, pálil a vraždil. Celá Haná jím byla zaplavená a veškeré obce, do kterých přišel, vyraboval. Co se dalo odnést, či sebrat, vzal si s sebou do stanů tatarských. Lid z Hané, obzvláště od Kroměříže a Přerova, celý bez sebe hrůzou a strachem poděšen, dům i majetek svůj opouštěl a s chvatem do hor utíkal, aby alespoň holý život zachránil. Jedna jeho část přišla až sem do těchto hor k naší vesnici, aby tu sobě dva mohutné valy vykopala a v nich se po čas velikého nebezpečí ukryla. Tyto valy jsou dosti dlouhé. Táhnou se od vrchu nad řekou Hanou. Jeden končí na panské louce a druhý se táhne od vrchu až na luka opatovská. Aj tu příběh následující způsobil změnu velikou, jak pověst se zachovala, tak to podávám.

Jedna žena zde s nimi dlící, měla malé nemluvně. Dítě ustavičně plakalo a naříkalo. Buď bylo choré anebo nedobré. Proto jí starší radili, aby je zabila nebo s ním odešla, protože jinak kvůli němu budou všichni zamordovaní od Tatarů. Uslyševši žena onen rozkaz starších, zarmoutila se a rozhodla se, že než by dítě zabila, raději s ním odejde. Vzala ho do náručí, jako matka křesťanská ho políbila, rozloučila se s celým táborem a odešla. Odcházeje od nich, zaplakala hlasem velikým, až se to do hor a lesů do kraje širokého rozléhalo. A tak plačíc a nevědouc smutná, kde v těchto neznámých končinách obrátiti se má, šla lesem dál a dál, nevěda, kam jde. Avšak pláčem a hořem sklíčená, nedošla daleko. Právě když chtěla sobě trochu odpočinouti, dostihla ji četa tatarská, která právě byla rabovat v pohorských vesnicích. Ta četa vzala ženu mezi sebe a všelijakým způsobem na srozuměnou jí dávala, že se jí nic nestane, pokud jim poví, kde druzí obyvatelé jsou. Žena tato napřed zapírala, pak jim ale uvěřila, a pověděla, kde všichni uschováni jsou. Na to ji vojáci hned dítě vzali a v půli před jejíma očima je rozťali a ji samotnou přivázali za nohy koni na ocas a dovlekli ji přímo k valu, kde nastala tak hrozná vražda, málokdo životem vyváznul, a téměř všichni zde do krve zrubáni byli. A od dob těch tu lid říká Na Zbitéch.

O zbitéch valech ještě v minulém století kolovaly rozličné pověsti. Lid sem málo chodíval, protože se každý bál, že tu straší. Jestliže některý člověk až na zbité přece jen došel, nikdy se tu dlouho nezdržel, neboť každý říkával, že jakmile nastane poledne, je tu velmi smutno a tesklivo. Ani lísteček se nepohne, ani ptáček nezazpívá a jen chvílemi se zdá, jakoby z podsvětí bylo slyšet žalostné sténání a chroptění umírajících. Také myslivci sem v minulém století velmi neradi chodívali, neboť si mezi sebou vyprávěli, že vždycky, když přijdou na zbité, a bujný vítr zakolébá korunami stromů, a ty se v tichém hovoru rozševelí, zdá se jim, jako by duby svými korunami vedlejší stromy objímaly a jim vyprávěly, že oni jsou ti svědkové onoho strašného masakru. Velice málo jest těch, kteří na zbité a valy přijdou, aby si je prohlédli, pozastavili se zde a v myslích si vybavili, jaké zlé časy to musely být, když ubohý lid jako divá zvěř v lesích před barbary se ukrýval a život svůj chrániti musel. Všechny tyto příhody a příběhy se během let z paměti lidské vytratily a zůstalo jen jméno Ve Zbitéch. Jen vrána, tato štěbetavá družka, která až dosud na zbitéch valech z boru na bor poletuje, svým sestrám stále vypravuje o dobách dávných a nad míru zašlých, kde se stalo ono hrozné neštěstí.“


Z knihy PhDr. Dagmar Stryjové Pokog swaty u nas panug (Pověsti, příběhy a vyprávěnky z Račic a okolí)


Tvorba tohoto webu: www.servis-pc-vyskov.cz I David Viktorin 2014 - 2017
© PhDr. Dagmar Stryjová 2014 - 2017 - chráněno autorským právem