Nešťastný souboj

« Zpět



Račické lesy se staly svědkem i jedné nešťastné události, o které se zmiňuje ve svém článku z roku 1994 uveřejněném ve Vlastivědném věstníku moravském na str. 161 prof. Ervín Černý-Křetínský. Uvádí v něm:

„Na mezi u Jurova pole, kolem níž probíhal chodník spojující v minulosti Ježkovice s Račicemi, stál od nepaměti smírčí kámen, o němž se udržovala pověst, že na tomto místě se pohádali rychtáři račicko-dědického panství, když se vraceli ze svého obvyklého raportu na račickém zámku. Důvod hádky se nedochoval, avšak jejím výsledkem byla vražda jednoho ze zúčastněných. Prý byl zabit proto, že své druhy údajně zrazoval račické vrchnosti. Na místě vraždy pak byl vztyčen smírčí kámen s nápisem dnes již jen velmi těžce čitelným, který zde setrval až do roku 1950, kdy jej majitel pozemku Josef Jura při scelování půdy vykopal a v roce 1958 předal vyškovskému muzeu. V té době však již byl kámen rozlomen na dvě poloviny. K jeho přeražení došlo počátkem 20. století, když se obyvatelé Ježkovic snažili již silně nakloněný a značně povětrnostními vlivy poškozený smírčí kámen narovnat. Je 150 centimetrů vysoký, 47 cm široký a 20 cm silný. Již před více než sto léty se snažila řada zájemců a milovníků historie na kameni vytesaný nápis rozluštit, avšak bezvýsledně. Podařilo se to teprve až prof. Ervínu Černému-Křetínskému, dle jehož rekonstrukce by mohl mít nápis na smírčím kameni následující znění: HUDEC FOGT GESSKOWSKY Z MIESTECZKA S RACZIC GEST ZABIT HAWLEM/PAVLEM Z PISTOWIC NA TOMTO MIESTĚ DEN PO … (letopočet je nečitelný), což v novočeském překladu znamená: Hudec, fojt ježkovický z městečka Račic, jest zabit Havlem (nebo Pavlem) z Pístovic na tomto místě den po…“

V otázce vražedného nástroje se prof. Černý přiklání k názoru, že jím byla otka, které se v té době užívalo k seškrabávání prsti z radlice pluhu při orání. Vražda se podle něj udála následujícím způsobem: „S ježkovickým rychtářem, orajícím pole vedle stezky, se pustil do hádky kolemjdoucí pístovický Havel (nebo Pavel). Došlo k zápasu, při němž se Havel zmocnil otky a jí rychtáře smrtelně zranil. Rychtář na stezce dokonal. Vrah musel pak vztyčit na místě vraždy smírčí kámen s nápisem, který po staletí svědčil o jeho zlém činu.“

Pro úplnost ještě uveďme další znění této dávné pověsti, tak jak ji zaznamenal v roce 1940 perem řídící učitel B. Hynšt z Rychtářova, poté vydal v roce 1941 v knížce nazvané Pověsti, paměti a příhody z Bučovska, Slavkovska a Vyškovska učitel a vlastivědný pracovník Alois Procházka, a kterou v roce 2007 poněkud přepracovala a vydala tiskem v knížce „Městys Račice – historie a současnost“ Dagmar Stryjová. Uvádí v ní:

„Někdy v dávných dobách byla dvě panství, dědické a račické, v rukou jediného pána, který sídlil na pevném hradě v Račicích. Sem se scházívali rychtáři a konšelé z poddaných osad, aby vyslechli rozkazy nebo poučení pro nastávající práce v panském hospodářství polním, lesním i rybničném a sami zase podávali zprávy o svých dědinách a obyvatelích. Jednou byl takový úřední den velmi hlučný. Pán byl nespokojen zvláště s rychtářem radslavským. Zlostně mu vytýkal, že naň nelze spoléhati a nařídil mu, aby doma odevzdal „právo“ konšeli, který s ním dnes přišel, ten že bude rychtářem místo něj. „Složeného“ rychtáře velmi hnětlo, že byl ponížen před ostatními. Proti pánu nic nezmohl, a proto se všechna jeho zlost obrátila proti sokovi.

V panské krčmě U Jelena, kde se před odchodem domů ještě všichni posilovali lahodným vinným mokem, se uchoval ještě jakýs takýs pořádek. Horší to už ale bylo cestou domů. Po příchodu pod kopec Podhoru začala mezi rozhněvanými rychtáři znovu přeletovat zlá slova, která nevěstila pranic dobrého. A když vyšli z lesa a vydali se úzkou polní pěšinkou, vinoucí se jako had, mezi poli k Ježkovicům, nabyla hádka prudkosti a oba znepřátelení protivníci se nevybíravým způsobem pustili do sebe. Dědickému rychtáři se sice podařilo dostat je jednou nebo dvakrát od sebe, ale oni se v zápalu hněvu krátce nato znovu pustili do sebe. Uražený „starý“ rychtář začal tlouci nového rychtáře do prsou. Ten se ranám zpočátku vyhýbal se slovy: „Nebij mne, nech tak!“ Ale starý rychtář si nechtěl dát říct a zavřenou pěstí udeřil svého soka do tváře s takovou prudkostí, že jej až krev polila. „Však jsi rychtář, pojď a bij se se mnou!“ Poté vylovil z kapsy ušmudlaného kabátu nůž a znovu se vrhnul na soka. Ten však nelenil. Zvedl čakan, o který se při chůzi opíral, a prudce jím ťal v soupeřovu leb. Starý rychtář se bez hlesu skácel k zemi. Avšak ani nový rychtář z této srážky nevyšel vítězně. Náhle ucítil palčivou bolest v hrudníku, kterou mu před tím způsobil bodnutím nože jeho rozzuřený protivník. Klesaje k zemi vykřikl: „Jsem smrtelně raněn! Dojděte pro kněze!“

Když dědický rychtář, který se vydal pro pomoc, přispěchal s přivolanými ježkovickými sedláky, našli oba soky bok po boku vedle sebe ležící, ztichlé navěky. Jejich krev, před chvílí ještě tak horká vzájemnou nenávistí, chladla v trávě v kalužině pod nimi.

Neblahý rychtářský souboj vzrušil nakrátko celé okolí. Ale hrůza z něho pomalu vyprchávala, památka na vražedný čin slábla od pokolení k pokolení, až nakonec pamětní kámen, postavený rodinami zabitých na místě neštěstí, po staletích oněměl též. Nakonec jej v roce 1950 majitel pozemku Josef Jura při scelování půdy vykopal a o osm let později předal vyškovskému muzeu.“


(Z knihy Dagmar Stryjové Městys Račice – historie a současnost)


Tvorba tohoto webu: www.servis-pc-vyskov.cz I David Viktorin 2014 - 2017
© PhDr. Dagmar Stryjová 2014 - 2017 - chráněno autorským právem