Historie Račic

« Zpět



Ten, kdo se podívá od vyškovské nemocnice severozápadním směrem, uvidí po chvíli prosvítat v moři zelených lesů jako bílý ostrůvek pyšný račický zámek, jehož majitelé měli v minulosti nejednou možnost mluvit nejen do české, ale i vysoké evropské politiky.

Pod zámkem se rozkládá v malebné kotlině osada Račice obklopená ze všech stran zalesněnými kopci posledních výběžků sem zasahující Drahanské vrchoviny. Obec se nachází v nadmořské výšce 350 až 405 metrů.
Od okresního města Vyškova je vzdálena 10 km severozápadním, od metropole jižní Moravy města Brna 30 km východním, směrem.
První písemná zmínka o Račicích pochází z roku 1227 a nachází se v testamentu Kojaty z Hněvína Mostu. Městečkem byly Račice poprvé označeny v úřední listině z 10. července 1466. Od této chvíle uvedený status nepřetržitě užívaly do roku 1954, kdy jej minulý režim nahradil označením obec. V roce 1903 byly Račice v Ottově Slovníku naučném charakterizovány následujícím způsobem:

„Městečko na Moravě v hejtmanství a okrese vyškovském, má 146 domů, 932 obyvatel české, 10 německé národnosti, farní kostel Narození Panny Marie, hřbitovní kapli Nejsvětější Trojice, dvě školní třídy, poštu a dva výroční trhy. Panství má 3 261,118 ha půdy, náleží k němu zámek, dvůr, sladovna, mlýn, pila a cihelna, majetek Pavla rytíře Schoellera.
Opodál obce samoty Hranečník, Panské mlýny a hájovna Říčky. Na místě nynějšího zámku stával pevný hrad loupeživého rytíře Bedřicha z Linavy. Král Jan dobyl ho roku 1312. Roku 1422 bránili hrad husité proti biskupu Janovi. Roku 1468 marně obléhal hrad král Matyáš. Nynější zámek vystavěl v minulém století baron Mundy a založil v něm bibliotéku čítající na 20 000 knih.“

Okrasou račických lesů bývala odjakživa vysoká zvěř, která se také dostala na pečeť a do znaku městečka Račice. Nejstarší dochovaná pečeť pochází z roku 1749. Nachází se ve sbírce odlitků pečetí, typářů a razítek v Moravském zemském archívu v Brně. Má průměr 26 mm. V pečetním poli je umístěn renesanční štít, dole znázorněna zem a na ní vpravo kráčející jelen s parožím o čtyřech výsadách. Nad štítem je umístěna hvězdička s nápisem SIGILLIVM RACICENSIS. Jelen se dostal také do obecního znaku, který přidělila Račicím na žádost obecního úřadu 17. ledna 1997 Heraldická komise Parlamentu České republiky.

O nejstarší samosprávě Račic toho mnoho nevíme. První písemná zmínka o ní pochází z roku 1810, kdy je v darovací listině rytíře Huschky z Ratschitzburgu uvedeno, že představenými městečka v té době byli rychtář Bartoň Bulla a pudmistr Josef Novotný. Pozemkové knihy jsou vedeny od roku 1786, matrika od roku 1774.

V roce 1903 byl do Račic přiveden na náklady velkostatku telefon. Telefonovat bylo možné do Vídně i do Brna. První telefonní hovor se uskutečnil 5. června 1903. V květnu 1910 byla v Račicích založena pobočka Raiffeisenky. Vzhledem k tomu, že byla jubilejním pětistým peněžním ústavem tohoto druhu v českých zemích, dostala do vínku finanční příspěvek v částce 216 korun. Do jejího čela byl postaven hostinský František Wollinger, předsedou dozorčí rady se stal Karel Rommeder a pokladníkem František Pecina. V době svého vzniku měla 36 členů.

V roce 1911 byla v Račicích zřízena četnická stanice. Prvními strážníky se stali Josef Václavek z čp. 197 a Antonín Kučera z čp. 110. Z této doby již máme také velmi podrobný popis hospodářského života a rozvrstvení obyvatelstva v městysi Račicích. Dochoval se nám v Chytilově Úplném adresáři Moravy, kde je uvedeno: V tomto roce měly Račice 929 obyvatel, z nichž 8 bylo německé národnosti. V městysi měla v té době své sídlo pošta, kterou vedla Sidonie Pecková, pila, jejímž vedoucím byl Jakub Ratislav, a fara, jejímž správcem byl František Pecina. Byla zde cihelna, patřící majiteli velkostatku, a sladovna B. Schönhauser und Söhne, jejímiž majiteli byli sourozenci Heřman a Julius Schönhauserovi. Každý z nich však zastupoval firmu samostatně. Ve volbách konaných 13. ledna 1910 byl zvolen starostou obce František Wollinger, radními František Střelec a František Novotný ml. Členy zastupitelstva se stali: František Eliáš, Arnošt Mader, Antonín Sotolář, Antonín Beran ml., Josef Gottwald, Karel Rommeder, Alois Hynšt, Karel Střelec a Vincenc Bulla. Jako porodní bába fungovala Marie Kleiblová. Majitelem račického velkostatku byl vídeňský průmyslník Pavel rytíř ze Schoellerů, jeho správcem lesmistr Karel Šrogl. Dalšími správními zaměstnanci velkostatku v té době byli: důchodní Arnošt Mader, lesmistři Karel Rommeder, J. Košek a lesní adjunkt Gustav Sedláček (lesní správa Račice), Richard Peck (lesní revír Ježkovice), Karel Schornböck a František Ambros (revír Ruprechtov). V obci existoval Spotřitelní a záloženský spolek, jehož předsedou byl František Wollinger, jeho náměstkem Pavel Ambros z Pístovic a dalšími členy výboru Arnošt Mader, Vincenc Bulla a Josef Svoboda z Pístovic, dále zde byl Potravní spolek pro Račice a okolí, jehož vedoucím byl Karel Střelec, jednatelem Josef Němec a pokladníkem Alois Hynšt. Z dalších spolků zde v té době vyvíjel činnost Spolek dobrovolných hasičů, Tělocvičná jednota Sokol a Spolek vojenských vysloužilců. V té době zde existovaly tři hostince, jejichž majiteli či nájemci byli: Mořic Gryc, František Wollinger a Jan Plhal. Jako faktoři fungovali Josef Gottwald ml., Alois Jurůj, František Kučera a Josef Sedláček, nájemcem dvoru byl František Eliáš, majitelem kamenolomu František Střelec. Knihařství provozoval Jan Bárta, kolářství Jan Ovčáčík, kominictví Theodor Krása, kovářství Václav Novotný, zahradnictví Jakub Trávníček a mlynářství Antonín Beran ml. Dále zde byla dvě pekařství - Václava Gryce a Josefa Jurky, dvě řeznictví – Aloise Páska a Jana Plhala, dvě krejčovství - Josefa Jiříčka a Františka Sekaniny, tři stolařství - Josefa Ambrože, Karla Kummera a Kristiana Novotného, tři pokrývači - Antonín Kleibl, Ferdinand Novotný a Ferdinand Souček a několik obchodníků. A to: obchod s cukrovím – Amálie Novotná, obchod s dobytkem – Karla Teplá, dále čtyři obchody s máslem a vejci, a to Nepomuceny Kalouskové, Amálie Novotné, Jana Šmída a Václava Čermáka, který navíc obchodoval také s obrokem, dále zde byly tři obchody s vlněnými zbytky – Antonína Jurůje, Josefa Němce a Františka Střelce, pět obchodů se smíšeným zbožím – Ferdinanda Dobíška, Františka Jurky, Františka Kandorfa, Antonína Sedláka a Jany Šmídové, jeden obchod s prodejnou kořalky – Jany Šmídové, dvě prodejny tabáku – Josefa Jurky a Mořice Střelce a dva prodejci koňských uzenin – Václav Čermák a Amálie Novotná. Správcem obecné školy byl nadučitel Tomáš Kučera, jako učitelé zde v té době působili Alois Mergenthal, Augustin Řezanina, Růžena Richterová a Františka Plhalová. Předsedou místní školní rady byl Alois Pásek, místopředsedou Mořic Gryc a členy František Střelec, František Wollinger a František Novotný.“

Po vytvoření samostatné Československé republiky bylo v roce 1918 uzavřeno v Račicích pět poválečných sňatků a narodilo se pět nových občánků. 9. března 1919 byla v městysi založena Sociálně demokratická strana, 16. března Lidová jednota a o něco později Realistický klub. Při sčítání lidu v roce 1921 zde žilo 908 obyvatel. Na frontách první světové války padlo nebo zemřelo na její následky 28 občanů, jejichž jména jsou vyryta na pamětní desce, která byla 28. října 1929 slavnostně odhalena na budově Sokolovny v Račicích. 5. července 1922 byla zahájena pravidelná autobusová doprava z Vyškova do Jedovnic. Její trasa vedla přes Račice. 24. srpna 1926 byla zahájena stavba nového hřbitova. Pozemek k tomuto účelu věnovala Josefa Vránová z čp. 36. Náklady si vyžádaly částku 80 tisíc korun. Jako první zde byl 22. prosince téhož roku pohřben kominický mistr Theodor Krása. V roce 1928 byla zahájena elektrifikace obce. Protože sousední Pístovice se k ní postavily velmi nepřátelsky, dosáhl starosta Jan Jeřábek toho, že místo nich se do projektu zapojily Ježkovice a Račice byly elektrifikovány bez ohledu na Pístovice. První žárovky se v domácnostech rozsvítily 12. září 1928 a spolu s nimi i 24 světel veřejného osvětlení. Celkové náklady činily 264 tisíc korun.

12. dubna 1933, byla zahájena stavba nové radnice, která byla v srpnu téhož roku dokončena. Sestávala z přízemí o dvou bytech (každý měl kuchyň, spíž a sociální zařízení) a úřadovny poštovního úřadu. V prvním patře se nacházel dvoupokojový byt s kuchyní a sociálním zařízením, ve věži pak byl zřízen ještě další jednopokojový byt. Nad tímto bytem byla umístěna věžička se zvonkem, do jejíž báně byl uložen pamětní spis.

V zářijových a říjnových dnech roku 1938 byl na zámku v Račicích umístěn generální štáb Československé armády včetně velícího generála L. Krejčího, který měl odsud řídit válečné operace ve schylujícím se konfliktu s nacistickým Německem. V důsledku mnichovských událostí však k tomu nedošlo. V posledních měsících 2. světové války se v okolních lesích pohybovalo velké množství různých zpravodajských skupin. Jedna z nich nesoucí název Jermak byla vysazena v noci z 30. září na 1. října 1944 přímo na katastru Račic.

Račice byly osvobozeny 28. dubna ráno, kdy byly po krátkém boji obsazeny vojsky Rudé armády. Do bojů o obec zasáhla také ruská letadla, která svrhla na Račice několik tříštivých pum. Po osvobození Račic byl na zámku ubytován po několik dnů štáb ruské armády. Při té příležitosti byla zničena řada listin a materiálů uložených v zámeckém archívu. 16. května 1945 byla zřízena prozatímní správa račického velkostatku, kterou později nahradila správa národní. Národním správcem byl jmenován lesmistr nadačního velkostatku v Drnovicích Kalousek. Tím panství Račice jako soukromý majetek přestalo existovat.

Od roku 1810 do roku 1960, kdy došlo ke sloučení Račic se sousedními Pístovicemi v jeden celek nesoucí název Račice-Pístovice, se v jejich čele vystřídali následující rychtáři, starostové a předsedové MNV:

Bartoň Bulla, rolník z čp. 69 (1810 – 1848), Tomáš Bulla, rolník čp. 69 (1848 – 1874), Antonín Novotný, rolník z čp. 35 (1874 – 1896), Josef Gottwald z čp. 117 (1896 – 1899), Antonín Novotný z čp. 35 (1899 – 1906), František Střelec, kamenický mistr, čp. 75 (1906 – 1909), František Wollinger, hostinský, čp. 15 (1909 – 1914), Mořic Gryc, tkadlec, čp. 108 (1914 – 1919), Alois Hynšt, domkař, čp. 156 (1919 – 1928), Jan Jeřábek, řídící učitel, čp. 189 (1928 – 1938), Antonín Klíč (1938 – 1942), Jan Jedlička (1942 – 1945), Josef Střelec (7. 5. 1945 – červenec 1945), Hubert Kupčík (červenec 1945 – květen 1952), Ferdinand Slaný (23. 5. 1952 – 1954), František Juřina (1954 – 1957) a znovu Ferdinand Slaný (1957 – 1960). V roce 1960 došlo ke sloučení Račic se sousedními Pístovicemi v jeden správní celek nesoucí název Račice-Pístovice. Tím byl zcela završen vývoj předcházejících staletí, neboť osudy Pístovic byly s Račicemi pevně spojeny již od konce 14. století, kdy byly jednou z osad račického panství.

Z knihy PhDr. Dagmar Stryjové Městys Račice – historie a současnost

100. VÝROČÍ ČESKOSLOVENSKÉ STÁTNOSTI




28. října 2018 si naše republika připomínala 100. výročí vzniku československé státnosti. Při té příležitosti byla 26. října zasazena zdejší tělovýchovnou jednotou v sokolské zahradě sokolská lípa republiky. O tom, jak probíhala podobná akce a vyhlášení samostatného československého státu před sto lety v Račicích je v pamětních knihách uvedeno:




RAČICKÁ OBECNÍ KRONIKA

„28. říjen utkví v paměti všem občanům městečka Račice po celou dobu jejich života. Každý s radostí vyslechl zprávy o svobodě a o ukončení světové války. V neděli nato ubíral se průvod občanů s hudbou v čele městečkem, přičemž sejmuty byly znaky rakouské na četnické stanici a poštovním úřadě. Na to šel průvod do sousední obce Pístovice, kde byla společně s pístovickými občany slavnost skončena. Byl to den radosti a den svobody. 13. dubna 1919 byla zasazena před domky rodin Eliášových a Bártových na městečku Lípa Svobody. Při té příležitosti byly zazpívány hymny Kde domov můj a Nad Tatrou sa blýska. Řídící učitel Alois Mergenthal ve stručném proslovu seznámil přítomné s významem tohoto stromu a po přednesení básně jedním ze žáků račické školy byla slavnost ukončena. Téhož dne byla ještě uspořádána v budově školy pro rodiče račických žáků besídka. Velkou slavností prvního roku nově vzniklé republiky byl také 1. květen 1919, kdy byla vztyčena na městečku před hotelem Střelec máj a uspořádán velký tábor lidu.“

OBRÁZEK RAČIC – soukromá kronika paní Vlasty Páskové

„A konečně přišla ta nejkrásnější chvíle, na níž jsme všichni toužebně čekali. Mír, a k tomu pro náš národ osvobození. Nebylo to 28. října, kdy první zpráva o vyhlášení Československé republiky přišla do Račic. Snad to bylo o den později. Z ulice přiběhl náš Frantík a pln radosti volal na bratra Jeníka, kandidáta čtvrtého ročníku učitelského ústavu, který byl už několik měsíců desertérem a ukrýval se v naší chaloupce. Vylez, už se nemusíš bát, máme republiku. Před radnicí stálo auto s červenobílým praporem. A za okamžik i na hotelu, sídle račického Sokola, vlál prapor červenobílý. Byl to zvláštní, slavnostní okamžik, když místo nenáviděných černožlutých barev jsme spatřili ty sympatické barvy, červenou s bílou, které jsme vídávali jen při sokolských cvičeních. Ozdobili jsme se trikolórami, nevím, kde jsme je tak honem sehnali, a vyšli se radovat na Městečko. Všude byla radost a jásání. Nevím, jak se tvářil starosta, když mu úředník z okresu oznámil úřední zprávu o vyhlášení republiky. Nevím také, jak se tvářil mladý četník, který se vsadil, že našeho Jana musí dostat stůj co stůj, když se dlouho hledaný desertér najednou objevil na návsi a mezi prvními lezl po žebříku k tabuli zavěšené na četnické stanici, aby tam černou barvou zatřel nápis k. k. Gendarmerie Posten. Pravděpodobně se tvářili oba tak, jako se tváří v takovém okamžiku všichni ti, kteří své služby věnují vždy těm, co jsou u moci, bez ohledu na to, ze kterého národa a lidu vyšli.“

ŠKOLNÍ KRONIKA

„28. října 1918 v pondělí byla vyhlášena zdejším obyvatelstvem a žactvem samostatnost našeho státu a národa. Tímto historickým skutkem dána byla našemu národu radost a přeskvělá vymoženost za bezměrné utrpení z doby vlády Habsburků, kterážto vyvrcholila ve světové válce. Jako přednost zcela vyjímečnou zde zaznamenávám, že nebylo tu lidí pochybovačných, neb nevědomých, kteří by svým zpátečnictvím neuznávali významného převratu. V neděli, 3. listopadu, byla slavnost, při níž v průvodu šli jsme s žáky s hudbou do Pístovic a odtud na městečko do Račic, kdež nadučitel Jeřábek ve vhodném proslovu vzpomněl vybojované svobody. Dne 14. listopadu 1918 prohlásilo národní shromáždění slavnostně před celým světem, že československý stát jest svobodnou republikou a zvolilo T. G. Masaryka prvním presidentem. Tento veliký náš bojovník ve svém poselství československému národu dne 22. prosince 1918 řekl: "Naše vojsko bojující na třech frontách v Rusku, Francii a Itálii vybojovalo nám naši svobodu.“



Pomníček TGM

U příležitosti 100. výročí československé státnosti je zajímavé si také připomenout historii vzniku pomníčku TGM v okolních lesích.



V roce 1930, kdy si lidé v celé republice připomínali osmdesáté narozeniny prezidenta Masaryka, se obecní zastupitelé v Lulči rozhodli uctít toto výročí trvalejší připomínkou, a to památníkem. Dělníci z kamenolomu Klučenice vybrali k tomuto účelu vhodný kámen a místní kameník Josef Vysoudil z něj vytesal pomníček opatřený zlaceným pamětním nápisem. Se svolením tehdejšího majitele panství Dr. Philipa Gomperze byl po dohodě s lesmistrem Karlem Sekaninou umístěn v lesích mezi Lulčí a Pístovicemi na okraji tehdy silně frekventované lesní cesty, po které chodívali denně dělníci z Pístovic, Ježkovic a Ruprechtova do Lulče na vlak. V pozadí byl památník obklopen mladým hustým smrkovým lesem a po obou stranách elitním dubovým porostem, který byl po několik desetiletí využíván studenty lesnické fakulty dnešní Mendlovy univerzity k dendrometrickým cvičením. K uctění památky zesnulé manželky presidenta Masaryka, paní Charlotty Masarykové († 1923), byly kolem pomníčku vysazeny douglasky a červené duby severoamerického původu oplocené nízkým plůtkem, který dokresloval krásnou scenérii pomníčku. Plůtek sice časem zmizel, ale pomníček přežil až do dnešních dnů. Po celou dobu své existence je místními obyvateli pietně udržován a ctěn, a to i přesto, že leží mimo jakýchkoliv cest. Ty totiž během let zarostly, protože na vlak do Lulče tudy již nikdo nechodí. Kolem pomníčku vyrostly javory, které mu dodávají zvláštní kouzlo a poezii, zejména v podzimních dnech.

V současné době se o památník obětavě stará bývalý lulečský polesný pan Ing. Vladimír Foltánek z Drnovic, který jej ve spolupráci s Lesní správou Bučovice, která je správcem zdejšího polesí, opatřil 27. října opět nízkým plůtkem a pamětní tabulkou, zachycující nejvýznamnější etapy z Masarykova zajímavého a pohnutého života. O tom, že vzpomínka na našeho prvního prezidenta a zakladatele československé státnosti je i v těchto odlehlých a tichých poetických místech stále živá a aktuální, pak svědčí řada návštěv místních obyvatel i turistů, kteří se tu často zastaví a rozsvítí elektrickou svíčku či položí malou kytičku.

Pomníček se svým správcem Ing. Foltánkem



Turisté z Račic u pomníčku



Nově upraveno 27. 10. 2018

Tvorba tohoto webu: www.servis-pc-vyskov.cz I Bc. David Viktorin 2014 - 2018
© PhDr. Dagmar Stryjová 2014 - 2020 - chráněno autorským právem