Archeologická lokalita Černov

« Zpět



V blízkosti Račic se nachází jedno z nejvýznamnějších časně laténských keltských hradisek České republiky. Rozkládá se na kopci Černov v nadmořské výšce 489 metrů a zaujímá plochu 2,3 ha. První zjišťovací výzkumy prováděli na této lokalitě v období mezi dvěma světovými válkami J. Skutil a prof. E. Šimek. Již tehdy bylo na základě jejich výzkumů stanoveno, že se jedná o keltské hradisko z doby laténské. Prof. Šimek popsal nejen jeho polohu a rozsah opevnění, ale zhotovil i situační plánek.

V dokumentaci ke zkoumanému objektu se pravilo, že se jedná o náhorní rovinku obehnanou valem. Dále bylo konstatováno, že hradisko má dvě malé vyvýšeniny a svažuje se poněkud k severovýchodu k jakési šíji, po které vede, a pravděpodobně i v dobách osídlení vedla, cesta na hradisko. Jeho půdorys je přibližně vejčitého tvaru, zašpičatělá část směřuje k severozápadu. Hradisko je asi 150 metrů dlouhé a v nejširším místě asi 100 metrů široké. Po obvodu měří přibližně 450 metrů. Na jižní straně, kde je prudký svah dolů, tvoří val vrstva naházených kamenů. Jen na jednom místě se zdá, jako by byly kameny skládány a tvořily zde jakousi zídku. V místech, kde se sklon terénu zmenšuje, dosahuje val hradiska výšky až 1 metru a příkop před ním se prohlubuje až do hloubky dvou metrů.

Asi 20 metrů od prvního valu je druhý val s příkopem, který rovnoběžně s prvním valem obepíná hradisko na jeho severní a východní straně, tedy v místech, kde nejsou tak prudké svahy dolů. Tento val je mnohem mohutnější než první. Jeho základna dosahuje šíře až 9 metrů a výše až 2 metry. Příkop před valem je skoro 5 metrů široký a až 2 metry hluboký. Val je nasypán z hlíny a kamenů a je asi 200 metrů dlouhý. Ve vzdálenosti přibližně 55 metrů od druhého valu se táhne směrem od jihovýchodu k severozápadu třetí příkop, který přetíná šíji spojující Hrady s ostatním návrším. Na jihovýchodním svahu šíje se táhne příkop asi 80 metrů dolů a na západním svahu končí přibližně po 60 metrech na rovince kruhovitého půdorysu, kde původně pravděpodobně stávala opevněná věž. Celková délka třetího příkopu je přes 400 metrů, jeho hloubka však kolísá mezi půl až dvěma metry. Po obou stranách je příkop doprovázen souběžnými náspy, které byly vytvořeny z hlíny vyhazované na obě strany při kopání příkopu. O hradisku se dodnes mezi místním obyvatelstvem udržuje pověst, že zde kdysi dávno stávala pevnost a na Černově dokonce město. Současný stav výzkumů však uvedenou zkazku dosud nepotvrdil.



Poté muselo hradisko počkat na další průzkumné práce téměř půlstoletí. Koncem 80. let dvacátého století v nich pokračoval M. Čižmář a M. Geisler spolu se studenty Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně a pracovníky vyškovského muzea. Jejich archeologické nálezy byly velmi zajímavé a svou neobvyklostí se zařadily mezi velmi ojedinělé nálezy svého druhu z tohoto období ve střední Evropě. Koncem osmdesátých let bylo pod Čižmářovým vedením na několika místech znovu zkoumáno opevnění hradiště. Zjišťovací výzkum potvrdil hradbu zbudovanou na terasovitě upraveném terénu, již tvoří asi tři metry široký hlinito-štěrkový násyp s čelní kamennou zdí, v níž nebyly nalezeny žádné stopy po kůlových jámách. Ve zjišťovací sondě o délce 50 metrů a šířce dvou metrů, konané ve vnitřním areálu hradiště, bylo nalezeno kromě kulturní vrstvy jen několik kůlových jam a menších nepravidelných objektů. V publikaci Pravěk Moravy se na str. 383 – 386 o jejich průzkumu dále dovídáme:

„V jednom byl uložen depot železných předmětů obsahujících dvě sekery a dva srpy. V získaném materiálu převažovaly nálezy keramiky stejného charakteru jako z nížinných sídlišť. Jedna její část byla vyrobena v ruce z hrubého materiálu a je zastoupená především hrnci s plastickou páskou nebo řadou důlků pod hrdlem a mísami se zataženým okrajem. Početná byla také keramika zhotovená z tuhového materiálu. Šlo o hrnce s plastickou páskou nebo z kolkovanou výzdobou pod hrdlem a vyskytla se i mísa se zataženým krajem. Výrazným tvarem je dvojkónická tuhová situla s plastickou páskou na lomu mezi hrdlem a výdutí. Menší podíl tvoří na kruhu vyrobená keramika z jemného materiálu. Jsou to lahvovité tvary s plastickými žebry na horní části výdutě a mísy s esovitě profilovaným nebo zataženým okrajem. Na vnitřní straně jedné mísy a na horní části lahvovitého tvaru se nachází charakteristická kolkovaná výzdoba.

Z ostatních nálezů je nutno jmenovat celý úzký železný list kopí, části dvou úzkých železných radlic a skleněný žlutý korál s modrobílými očky. Kamenné závaží s železným očkem na zavěšení sloužilo patrně k otevírání a zavírání dveří. Další jsou známá i z jiných moravských lokalit. Byla též nalezena část obdélníkového kamenného mlýna charakteristického typu, který je na našem území příznačný právě pro časně laténské období. Nejvýznamnějším nálezem z Černova je depot devatenácti železných předmětů, který byl získán v centrální části lokality ještě před zahájením výzkumu. Jeho skladbu tvoří mimo jiné zemědělské (radlice), kovářské (tulejovité kladivo) a dřevoobráběcí (sekery, dláto) nástroje, výbava domácnosti (klíč, nože, sekáč, pinzeta) a stavební kování (skoby). Celý soubor obsahuje předměty charakteristické pro stupeň LT A, přičemž je nutno zdůraznit, že tento první časně laténský depot z moravského území obsahuje jedny z mála datovaných nejstarších nálezů radlice a klíče na Moravě a ve střední Evropě vůbec.“

Tolik autoři publikace Pravěk Moravy. Z historického hlediska je důležité zjištění o násilném konci Černova, na což je možné usuzovat z nálezů dokazujících požár hradby, dále z přítomnosti depotů železných předmětů a snad i z nálezu celého listu kopí v příkopu před hradbou. Autoři publikace Pravěk Moravy se domnívají, že zánik Černova by mohl souviset s druhou vlnou keltské okupace, která zasáhla moravské území před polovinou 4. století př. n. l. Bez zajímavosti není ani ten fakt, že nedaleko hradiště se podařilo objevit i pravděpodobné místo těžby suroviny a výroby typických obdélníkových kamenných mlýnů, které byly v rámci Moravy jedním z mnoha předmětů rozvinutého obchodu.


Pověsti o Černovu

Je samozřejmé, že taková zajímavá lokalita, jakou Černov bezesporu je, na sebe poutala pozornost řady lidových vypravěčů a písmáků. I přes svou osamělost však toto místo nepůsobí tísnivým dojmem. Ba právě naopak. A zasníme-li se trochu, tu jako by před námi vyvstala vidina dávno zapomenutých zkazek a příběhů, které se o tomto tajuplném kopci dochovala až do dnešních dnů.

I.

Podle nejstarší z nich tu prý stával v pradávných dobách pevný a nedobytný hrad obývaný starým černokněžníkem, jehož klid tu nenarušoval žádný hluk ani křik. Jeho jediným společníkem byl velký černý datel, který při dobré náladě tu a tam koncertoval na suchou větev prastarého vykotlaného dubu. Občas jim při tom dělala společnici žluna zelená, jejíž hlas, trochu podobný lidskému smíchu, sem a tam narušil tichý poklid oněch míst. O Černovu se vypráví, že onen černokněžník zde před smrtí zakopal poklad, který nechal chránit tajemným kouzlem. Bylo dost hledačů, kteří se pokoušeli ukryté zlato najít. Nikomu se to však nepodařilo. Ten, kdo poklad hledá, se totiž nesmí při kopání ohlédnout, ani promluvit. Jeden z hledačů vyprávěl, že když v oněch místech kdysi kopal, narazil na roh okované truhlice. V tu chvíli se mu prý za zády ozvalo: “Co tu děláš?“ Ohlédl se, nikoho však nespatřil. Jen v lese se ozval ďábelský smích. Jaké pak bylo jeho překvapení, když se znovu podíval do vykopané jámy. Truhlice mezi tím zmizela a krompáč byl zlomený. Na kopáče padla taková hrůza, že začal z oněch míst prchat, jakoby mu šlo o život. Když se konečně před jeho zraky objevily první račické chaloupky, byl schvácen natolik, že svůj běh odnesl dlouhou a těžkou nemocí.

II.

Kdysi dávno, ještě za časů roboty, se domluvili dva chudobní račičtí sousedé, že se na ono místo také vypraví. Doufali, že pokud poklady objeví, rázem se z nich stanou boháči. Poté, co vše náležitým způsobem promysleli a vyzbrojili se potřebným náčiním, mezi kterým nesměla chybět tříkrálová křída a svěcená voda, se vydali na cestu. Pro svou výpravu si zvolili vlahou letní noc. Když došli na určené stanoviště, nakreslil jeden z nich blízko starého dubu vyrůstajícího ve středu nádvoří na zemi svěcenou křídou kruh, do kterého oba vstoupili, a poté se s chutí pustili do práce. Nejdříve odstranili napadané kameny, a poté začali hloubit díru do země. Ta se utěšeně rozšiřovala a rychle prohlubovala. Při pilné práci spolu ani slovíčko nepromluvili, protože dobře věděli, že při hledání pokladů nesmí hovořit, jinak se vykopaná jáma sama od sebe zasype a spolu s kopáči pohřbí ve svých útrobách i všechny objevené poklady. Pomalu se přiblížila půlnoc. Tu se náhle z ničeho nic zvednul silný vítr, v jehož zlověstných poryvech se koruny okolních stromů a jejich větve začaly prudce naklánět k zemi. Po obloze se honily těžké olovnaté mraky, přes které chvílemi tu a tam problesklo bledé světlo měsíce. Oba mužové poněkud zneklidněli, ale i nadále usilovně pokračovali ve své činnosti. Náhle narazili motykami na cosi tvrdého. V tu chvíli jim blesklo hlavami: „Kéž by to byla truhlice s penězi.“ Současně s tím se objevila na okraji jámy vysoká, temně oděná postava. Její obličej byl umouněný od sazí a dlouhý černý plášť, splývající v jemných záhybech k zemi, krátce poodhalil nohu zakončenou obrovitým kopytem. „Bože, odpusť nám naše hříchy, vždyť je to satanáš sám!“ zatanulo ihned oběma na mysli. Cizinec chvíli mlčky stál a nehlučně pozoroval oba kopáče. Když je jeho přítomnost nevyvedla z rovnováhy, začal na oba nebožáky vrhat blesky sršící pohledy. Když ani ty je nedokázaly odvést od jejich usilovné činnosti, ohnul nedaleko stojící břízu a její vrcholek připevnil k dubu vyrůstajícímu ze středu nádvoří. Oba mládenci znejistěli a s úzkostí čekali, co bude dál. Proudy potu, vyvolaného námahou i strachem, se jim řinuly po tvářích, srdce v prsou hlasitě bušila a nohy poklesly. Přesto dál kopali a kopali. Tu najednou cizinec, stojící vně svěceného kruhu, hlubokým hlasem zlověstně poznamenal: „Kdo prvý se chce houpat na této šibenici?“ To už bylo na oba příliš. Krumpáče jim hrůzou vypadly z rukou a vytřeštěné zraky znovu pohlédly na čertovské zjevení. Protože však ani tentokráte se pekelník nedostal na svou otázku odpověď, znovu ohlušujícím hlasem zahřměl: „Kdo prvý chce na mou šibenici?“ Mladíci, polomrtví strachem, vylezli z jámy, avšak ani tehdy ze svých třesoucích se a strachem pobledlých úst nevypustili jediného slovíčka. Pekelník se obrovským skokem vymrštil a zachytil se na oblouku břízy, která měla posloužit za šibenici. A houpajíce se takto ve vzduchu, znovu po třetí zahřímal: „Kdo prvý chce na tuto šibenici?“ A v pase uchopil hocha, který ve snaze utéci pekelné příšeře, jako první ze svěceného kruhu vyskočil. V ten moment si chlapec ve smrtelné úzkosti vzpomněl na dvě svatá jména: „Ježíš - Maria.“ Jakmile je vyřknul, pekelné zjevení jej pustilo na zem. Mladá břízka se narovnala, pekelná obluda zmizela a kamení se samo od sebe začalo sypat do jámy. Oba hoši, šílení strachem, začali prchat cestou necestou do Račic. Za nimi to hučelo a rachotilo, jako by se celé peklo bouřilo. Teprve na okraji městečka se oba u kříže zastavili. Svou noční výpravu však těžce odstonali.

III.

Také o Velkém pátku chodíval jeden z hledačů, kterému pro jeho vytrvalost říkali „poklada“ nebo „pokladník“ do oněch míst, aby „když o pašijích hlase, poklad otvírá se,“ jej našel. Tvrdil, že viděl okované truhlice plné zlata, a víno v sudech, které pro své stáří již bylo zkamenělé, takže je musel sekat sekerou. Také on se však vždy dopustil nějaké chyby a poklad je tam proto ukrytý doposud. Byli zde i další hledači. Avšak každý z nich, když měl to štěstí a dostal se až k pokladu, se pokaždé dopustil nějaké chyby a vzácná kořist mu zmizela před očima. A tak zakopaný poklad zde na svého objevitele čeká doposud.

IV.

Pod kopcem je studánka, která k pověstem přispívá. Před léty v ní snad byla slaná voda, od které studánka dostala jméno U slané vody. Podle pověsti prý byly v hradních sklepeních velké zásoby soli, k nimž se dostala voda. Ta je rozpustila a sůl se spolu s ní dostala až do studánky. Sklepy však dosud objeveny nebyly. Pravděpodobnější je, že spíše než o sůl se mohlo jednat o pramen minerálních vod. Když se totiž nedaleko odtud prováděl ve druhé polovině 20. století geologický průzkum, přišlo se v hloubce asi 40 metrů na jejich vydatný zdroj.

V.

Kopec má prudké, místy kamenité svahy, na kterých došlo v minulosti k několika nehodám, jež daly podnět k pověstem, že ono místo je chráněno nějakou tajemnou silou. Není vyloučeno, že vznikly v pradávných dobách, kdy bylo na jeho vrcholku opevněné hradiště nebo pohanské obětiště. Důkazem toho, že kopec byl osídlen dávno před jakýmikoliv písemnými zprávami o zdejší krajině, může být nález bronzového meče, který zde byl objeven počátkem 20. století lesními dělníky. Nález byl předán tehdejšímu majiteli račického panství rytíři Pavlu ze Schoellerů. Kde později skončil však není známo.

VI.

Vedle pověstí o pokladech kolují o Černovu i další zkazky, které nejsou zase až tak úplně starého data. Jednu z nich, která vznikla před necelým stoletím, zachytil ve svých pamětech i račický písmák Miloš Beran. V té době nebyl ještě na stráni pod Černovem souvislý lesnatý porost. Byly tam pouze jednotlivé skupinky stromů a keřů, mezi kterými rostla vysoká tráva. Jednou se tam vypravily dvě ženy z nedalekých Ježkovic na zelené krmení pro dobytek. Místa, kde se travnatý porost vhodný k tomuto účelu vyskytoval, nebyla souvislá, a proto se po posekání musel snášet v náručích na schůdnější stanoviště. Při této činnosti objevila jedna z žen malé zamřížované okénko. Seběhla proto o několik desítek metrů níže ke své kamarádce, aby jí ono tajuplné místo ukázala. Když se však po chvíli vrátily obě nahoru, hledaly ono okénko marně. Již více ho nenašly.

Z knihy Dagmar Stryjové Pokog swaty u nas panug (Pověsti, příběhy a vyprávěnky z Račic a okolí)

Tvorba tohoto webu: www.servis-pc-vyskov.cz I David Viktorin 2014 - 2017
© PhDr. Dagmar Stryjová 2014 - 2017 - chráněno autorským právem