Barokní sochy A. J. Heinze

« Zpět

I. Socha Immaculaty




Nejcennější račickou památou je mimo zámku socha Immaculaty, tj. Neposkvrněné Panny, která byla součástí rozsáhlé objednávky hraběte Antonína Pavla Braidy v dílně olomouckého sochaře Jiřího Antonína Heinze (1695 – 1761), jehož díla patřila ve své době v církevních a aristokratických kruzích mezi ty nejžádanější. Na jejím podstavci byl umístěn kamenný erb hrabat Braidů s latinsky psaným nápisem HonorI absqVeLabe orIgInaLI genItae ap VerItI a pIVs pIe posVIt AntonIVs e CoMItIbVs a BraIDa, jenž v překladu zní: Ke cti neposkvrněnému početí zbožný od dětských dnů (tuto sochu) zbožně zřídil Antonius z (rodu) hrabat z Braidů. Latinský chronogram datoval vznik díla do roku 1744. V roce 1857 byla tato vzácná barokní památka opravena nákladem Anny Kubicové rozené Rosenbergové z domu čp. 34. Další rozsáhlé restaurace se dočkala v roce 1888, a poté ještě v roce 1994, kdy byla na její celkovou opravu vyčleněna částka 60 tisíc korun.

Originál kamenné kartuše na podstavci přečkal bez úhony 257 let, počítaje v to i obě světové války. V noci z 3. na 4. ledna 2001 však byl neznámým pachatelem odcizen. O vánocích roku 2001 poslal díky prosbě tehdejší obecní kronikářky a členky OU Račice-Pístovice PhDr. Dagmar Stryjové Račicím na pořízení kopie ukradené kartuše finanční dar ve výši 1 000 amerických dolarů až z daleké Austrálie račický rodák pan Oldřich Hromek, který se v Račicích narodil a po únorovém převratu v roce 1948 emigroval do zahraničí. Na své původní místo byla kopie kartuše umístěna v roce 2003.


II. Barokní sochy sv. Vendelína a sv. Floriána




Z dílny Jiřího Antonína Heinze pochází i dvojice krásných soch typických venkovských patronů sv. Floriána (patrona všech hasičů) a sv. Vendelína (ochránce pastýřů), které zdobí kamenný můstek na dolním konci vesnice. Pocházejí asi z roku 1750 a zejména sv. Vendelín je umělecky velmi cenné dílo. Kamenný můstek byl po obou stranách soch ozdoben ještě čtyřmi piniovými šiškami vytesanými z pískovce, které jsou pro Račice tak typické. Rovněž tyto sochy se dočkaly v roce 1857 rozsáhlé opravy stojící 87 zlatých, které opatřil sbírkou mezi svými farníky tehdejší račický duchovní. Ani toto sousoší však nebylo koncem 20. století ušetřeno krádeže. V noci z 1. na 2. května 1999 zcizil neznámý pachatel dvě ze čtyř piniových šišek z jejich podstavců. Také v jejich případě mohly být díky prosbě paní kronikářky a šlechetnému finančnímu daru pana Oldřicha Hromka pořízeny jejich kopie.

III. Socha sv. Eustacha




Sv. Vendelínovi se v mnohém podobala také socha sv. Eustacha s pokořeným lísajícím se jelenem u jeho nohou, která stávala na kopečku nedaleko račické myslivny u staré cesty vedoucí do Bukovinky. Protože však byla vystavena neustálému poškozování místní mládeží, která se do svatého s oblibou strefovala kameny, dal ji poslední majitel račického panství pan Philipp von Schoeller přemístit roku 1939 na chráněnější místo před zevní zámeckou bránu.

V letech 1889 a 1940 prošla také ona rozsáhlou rekonstrukcí, avšak v dalším období již neměla takové štěstí jako předcházející památky.
V 80. létech 20. století byla svržena ze svého podstavce neobratným manévrováním řidiče nákladního automobilu přivážejícího pro kuchyň zdejší zvláštní školy potraviny. Vzhledem k tomu, že tehdejší vedení obce ani zvláštní školy se nepostaralo o její záchranu, je dnes tato nádherná barokní památka nenávratně ztracena. Její podoba k nám dnes promlouvá již pouze ze zažloutlých fotografií.

IV. Historie sochy sv. Jana Nepomuckého




V neděli 30. července 2000 došlo v kostele v Račicích k slavnostnímu posvěcení dřevěné sošky typického venkovského patrona Jana Nepomuckého, která měla velmi zajímavé osudy. Je kopií staré kamenné sochy, která stojí poblíž poutního chrámu Bolestné Matky Boží ve Sloupu již přes sto let. Kdy přesně vznikla, a kdo byl jejím tvůrcem, se nepodařilo zjistit. Je však známo, že v 19. století stávala před zámkem v Račicích. Zub času ji postupně nahlodal natolik, že koncem 19. století byla ze svého podstavce sundána a odložena do kůlny jednoho z panských domků na Baště v Račicích. O její záchranu se pokusila paní Josefa Přibylová-Vránová z Račic, která byla známá v širokém dalekém okolí svou zbožností, dobrosrdečností a úctou k tradicím a církevním památkám. Na račickém panu faráři vyprosila silně poškozenou sochu svatého Jana Nepomuckého a dala ji opravit. Protože však tehdejší starosta obce nesouhlasil s jejím umístěním na náměstíčku v Račicích, nechala ji převést do Sloupu, kde byla v roce 1899 slavnostně vysvěcena a instalována na podstavci nedaleko kostela, aby po řadu let dokreslovala krásný kolorit tohoto malebného krasového poutního městečka.

O padesát let později však sochu potkal stejný osud, jaký ji stihl v Račicích. Opět byla sňata z podstavce, aby na dalších padesát dlouhých let našla ve značně poškozeném stavu útulek na dvoře fary ve Sloupu. V roce 1998 se rozhodl sloupský duchovní František Kozár sochu po dohodě s obecním úřadem nechat zrestaurovat, a poté znovu umístit na důstojném místě na náměstíčku nedaleko kostela. Záchrannými pracemi byl pověřen umělecký kameník Jiří Vykoukal z Hodonína. Protože se ze staré fotografie sochy nepodařilo rozluštit originální nápis na jejím podstavci, byl posléze do kamenného soklu vytesán text: “Blahoslavení, kteří jazykem nezhřešili“. To proto, aby všem obyvatelům i návštěvníkům Sloupu připomínal, že člověk by měl vědět, kdy má mluvit a kdy mlčet, protože podle slov sloupského pana faráře, nejvíce hříchů děláme jazykem, což podle něj velmi pěkně vystihl apoštol Jakub ve svém listě, když napsal: „Kdo drží na uzdě svůj jazyk, drží na uzdě celé tělo.“ Paní Přibylová, dárkyně sochy sv. Jana Nepomuckého městečku Sloup, zemřela ve velmi požehnaném věku 83 let a je pohřbena na hřbitově v Račicích, k jehož výstavbě věnovala pozemek. Převezením originálu sochy sv. Jana Nepomuckého do Sloupu však její vztah k tomuto světci neskončil. Na své vlastní náklady nechala pořídit již zmíněnou dřevěnou kopii sochy v menším provedení, kterou umístila ve výklenku svého stavení. Po její smrti byla socha z výklenku odstraněna a uložena na půdě domku, kde pomalu upadla v zapomenutí. V roce 1999 ji zde náhodně objevil při renovaci stavení jeho nový majitel pan Grimm. Společně se svým tchánem, vzdáleným příbuzným zemřelé paní Přibylové, nechali sošku zrestaurovat a 30. července 2000 slavnostně vysvětit a umístit v místním kostele.


V. Pískovcové kříže




Mimo výše uvedených, vysoce uměleckých barokních děl, pocházejí z doby vlastnictví Račic Antonínem Pavlem hrabětem Braidou i dva pískovcové kříže, z nichž první stojí u silnice nedaleko hřbitova, a druhý na polní cestě za Račicemi. První nese letopočet 1774 a písmena A.P.C.B., což znamená Antonius Paulus comes Braida (Antonín Pavel hrabě Braida), druhý pochází z roku 1775. Oba kříže jsou ne příliš umělecky zdařilá díla, která jako by potvrzovala ústní podání, že hrabě Braida se ke konci svého života zadlužil a neměl již dostatek finančních prostředků pro instalování cennějších uměleckých děl.

Z knihy PhDr. Dagmar Stryjové Městys Račice – historie a současnost

Tvorba tohoto webu: www.servis-pc-vyskov.cz I David Viktorin 2014 - 2017
© PhDr. Dagmar Stryjová 2014 - 2017 - chráněno autorským právem